Světové dny mládeže 2011 - poslední dny v Madridu

V pátek 19. srpna dopoledne se naposledy shromažďujeme v pavilonu pro české poutníky na klasický dopolední program, jež zahrnuje ranní modlitbu, scénku, katechezi některého z biskupů, mši svatou a diskuzní skupinky - se sdílením toho, co jsme dopoledne slyšeli, k předání vlastních myšlenek a zkušeností. Během toho je stále možné přijmout svátost smíření u některého z přítomných kněží .

Katechezi má dnes na téma „Pevně se držte víry“ otec biskup František Radkovský. Následnou mši svatou slouží arcibiskup olomoucký Jan Graubner, počet přítomných kněží z naší vlasti je 101 (nepočítaje v to ostatní přítomné biskupy a případné kněze „v davu“ nebo nějaké organizační službě). V diskuzní skupince se bavíme o evangelizaci v praxi – jak, kdy a kde je vhodné evangelizovat, co vadí ateistům na křesťanech, resp. na církvi, ale co vadí na křesťanech i nám, samotným křesťanům.

V podvečer se v ulicích Madridu koná veřejná křížová cesta, kterou vede papež Benedikt XVI. a jíž se zúčastňují mnozí účastníci Světových dnů mládeže ze všech koutů světa. Kdo chtěl, mohl se připojit k alternativní křížové cestě v Českém národním centru.

Sobota 20. srpna je den putování na místo společné vigilie se Svatým otcem. Dnes jsme museli vstávat mnohem dříve nejen proto, že mše svatá v pavilonu začala mnohem dříve, ale i abychom si na místech ubytování (ve školách) sbalili všechny věci kromě těch, které budeme potřebovat na naši pouť na letiště Cuatro Vientos, a umístili je na určené místo. Někdo tyto přípravy vykonal už včera večer. S sebou jsme si měli vzít spacák (resp. něco na přikrytí, což v místních vedrech stačilo), karimatku, pokrývku hlavy, opalovací krém, liturgickou brožurku, kterou jsme dostali v základním balíčku poutníka, nejnutnější osobní věci a především si opatřit tři litry vody, abychom na místo určitě došli.

Mše svatá začala již v 9.15. Dosud jsme zde celý dopolední program začínali až v 9.45, přičemž mše svatá se sloužila až kolem 11.45. Je vidět, že mnozí nestíhají, hala je více prořídlá než obvykle. Po mši svaté se děkuje všem, kdo se jakkoli podíleli na hladkém průběhu pro české poutníky. Na závěr vystoupí s poděkováním i arcibiskup pražský Dominik Duka OP – a to předsedovi sekce České biskupské konference pro mládež, P. Vítkovi Zatloukalovi za jeho mnohaletou práci zde, a jako projev ocenění mu předává plaketu sv. Anežky České. Dlouho P. Vítkovi tleskáme vestoje. Na jeho místo nastoupí kněz, který zde již působil: P: Jenda Balík. Po mši svaté přijíždí k pavilonu kamion, ze kterého se vydává oběd na tento den. Večeři dostaneme až na Cuatro Vientos.

Mnozí svou pouť začínají tedy obědem – jednak se posílí a za druhé se hned zbaví skoro celého balíčku „navíc“. Na letiště Cuatro Vientos (což v překladu znamená „Čtyři světové strany“) se lze dostat hromadnou dopravou nebo pěšky. Těžko říct, co je lepší: městskou dopravou to není fyzicky tolik vyčerpávající, ale musí se počítat s návaly mladých křesťanů u metra, vlaků i autobusů, protože se všech 2.000.000 poutníků vydává týmž směrem. Pěšky je to od našeho pavilonu přibližně 10 km a nevíme, kudy cesta vede – pravděpodobně po silnici a na slunci. Víme však, že veškeré nepohodlí je součástí naší poutě zde v Madridu, a tak to odevzdáváme Bohu, aby to proměnil v dobro našich úmyslů, se kterými jsme sem přijeli.

Ti, co jeli městskou dopravou, byli na letišti dříve a zabrali přední místa ve svých sektorech. Pěší poutníci šli trasu asi 2 hodiny a 45 minut, přičemž většina z ní byla jakýmsi lesíkem, takže to poutníci přežili bez úhony. Problém s horkem začal být až na samém okraji Madridu, před vstupem na Cuatro Vientos. Naštěstí však několik místních obyvatel v panelových domech neváhalo vzít lavor s vodou nebo rovnou sprchu a stříkali na nás vodu.

Na letišti a okolním poli se docela prášilo. Nicméně důležitější bylo sehnat si někde své místo a uhlídat si ho. Španělští organizátoři totiž špatně vypočítali počet osob na sektor, a tak ti, co se tam už nemohli dostat, zůstávali za zábradlím vytyčující sektor. Kromě poutníků bylo vidět i místní, dokonce celé rodiny s malými dětmi, jak přicházejí, aby se mohli zúčastnit vigilie se sv. otcem. Čekání na něj bylo v horkém počasí dlouhé. Po čase se na místě objevila dvě hasičská auta, která kropila „vyprahlé poutníky“.

Dočkali jsme se! Svatý otec přijel kolem půl deváté a vigilie mohla začít. Pro mnohé české poutníky však bylo zděšením, že mladí katolíci z jiných států kolem nás vesele pokračovali v povídání. Mohlo to být způsobeno i nedostatečným počtem obrazovek, takže kdo si s sebou nevzal Liturgickou brožurku a nesledoval text vigilie v ní, mohl ztratit orientaci v tom, co se právě u oltáře děje. Přesto jsme se snažili soustředit. V tom se však strhla bouře, liturgie musela být přerušena. Byl to „pěkný liják a pěkný vítr“, žádné poprchávání. Některé velké stany se dokonce bortily. Kdo si včas neuklidil svůj spacák a další věci, měl je promočené. V té bouři se potichu modlíme – a najednou slyšíme, jak dříve neukáznění poutníci kolem nás začínají zpívat Salve Regina. Bouře po chvíli přestává. Svatý otec seděl na pódiu celou dobu v tom dešti s námi – měj nad sebou jen deštník. Poté řekl: "Vaše síla je silnější než déšt!" Následně vigilie pokračovala adorací, kdy opětovně rozpovídané poutníky musel utišit přímo někdo od oltáře. Na konci nám sv. otec požehnal Nejsvětější svátostí a rozloučil se s námi: "Zažili jsme spolu dnes dobrodružství. Pevni ve víře jste odolali dešti. Děkuji vám. Odpočiňte si. Dobrou noc." Poté bylo pro nás přichystáno překvapení: ohňostroj.

Nyní místo poklidného uvelebení se na své „lůžko“ ti, co své věci včas neuklidili, řešili, jak s tím vším naloží. A někteří začali tancovat a zpívat, jako třeba Španělé vedle nás.

Neděle 21. srpna: závěrečná mše svatá se Svatým otcem!

Probouzíme se do svěžího rána, které se však už během ranní hygieny a snídaně mění v horko. V 9.30 přijíždí svatý otec sloužit závěrečnou mši svatou. V homilii rozvíjí dnešní evangelium o tom, jak se Ježíš zeptal svých učedníků, za koho ho lidé pokládají, načež se otočil s toutéž otázkou k nim – a Petr vyznává: „Ty jsi Kristus, Syn živého Boha“ (Mt 16, 13 – 20). Benedikt XVI. zdůrazňuje: „Víra přesahuje pouhá empirická či historická data a je schopna chápat do hloubky tajemství Kristovy osoby. Víra však není plodem úsilí a rozumu člověka, nýbrž darem Boha,… který nám zjevuje své nitro a vybízí nás k účasti na své vlastním božském životě.“ Dále rozvíjí další rozměr víry, kterým je osobní vztah k Bohu: „Víra nepodává jen nějaké informace o Kristově totožnosti, nýbrž umožňuje osobní vztah s Ním, přilnutí celou osobou – inteligencí, vůlí a city – k obsahu toho, co Bůh zjevuje o sobě samém.“ Následná Kristova otázka: „A za koho mě pokládáte vy?“ patří i nám: „Drazí mladí, také dnes se Kristus obrací na vás se stejnou otázkou… Odpovězte mu velkodušně a směle, jak to přísluší vašemu mladému srdci. Řekněte mu: Ježíši, vím, že jsi Boží Syn, který dal svůj život za mne. Chci tě následovat věrně a nechat se vést tvým slovem…“ Když Petr vyznal Ježíšovo božství, „mluví Ježíš o církvi: „A já ti říkám: Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbudu ji svou církev… Ježíš staví církev na skále Petrovy víry, jež vyznává Kristovo božství. Ano, církev není pouhá lidská instituce jako každá jiná, ale těsně se pojí s Bohem. Sám Kristus se k ní vztahuje jako ke „své“ církvi. Není možné odtrhávat Krista od církve… Církev nežije sebou, nýbrž Pánem. On je přítomen uprostřed ní, dává jí život, pokrm a sílu.“

V další části nás svatý otec vyzval, abychom svou víru posilovali: „Postavte Krista, Božího Syna, do středu svého života ... Následovat Ježíše ve víře znamená putovat s Ním ve společenství církve. Nelze následovat Ježíše osamoceně. Kdo podlehne pokušení „jednat na vlastní konto“ či žít víru podle individualistické mentality, která převládá ve společnosti, vystavuje se riziku, že se nikdy nesetká s Ježíšem Kristem.“ Abychom mohli prohlubovat přátelství s Kristem, vyzývá nás Benedikt XVI. k aktivnímu zapojení do života v církvi – ať ve farních nebo jiných společenstvích a hnutích, k pravidelné účasti na nedělní mši svaté, časté svaté zpovědi, k pěstování modlitby a rozjímání Božího slova.

„Z tohoto přátelství s Kristem se také rodí podnět, který vede k vydávání svědectví o víře v nejrůznějších prostředích, včetně těch, kde se vyskytuje odmítání a lhostejnost. Není možné setkat se s Kristem a nedat jej poznat druhým. Nenechávejte si Krista pro sebe! Předávejte druhým radost svojí víry. Svět potřebuje svědectví vaší víry, určitě potřebuje Boha…“ Na závěr nás ujistil svou přímluvou u Panny Marie a sám poprosil, abychom se za něj modlili, aby „jako Petrův nástupce mohl dále utvrzovat své bratry ve víře.“

Následuje vyznání víry formou obnovy křestních slibů. Mše svatá pokračuje obvyklým způsobem. Až u podávání svatého přijímání vzniká chaos, nevíme, kde se Tělo Páně podává, ba dokonce vidíme už některé lidi odcházet bez závěrečného požehnání domů! Nakonec jsme informováni, že svaté přijímání již není, ale že v jakémkoliv madridském kostele nám ho podají.

Na konci mše svaté papež Benedikt požehnal křížky, které jsme dostali, a udělil nám závěrečné požehnání. Po bohoslužbě se všichni vypravili opět směrem ke svým ubytovacím zařízením. Čeští poutníci se na cestu zpět do České republiky vydávají už kolem sedmé večer – a to přes Versailles, kde je další den slavena společná děkovná mše svatá všech českých, moravských a slezských poutníků.

Přijíždíme domů plni zážitků, s novými kontakty, se „zlámaným tělem“, ale s mnoha milostmi, které jsme tam dostali (většinou ještě nevíme jaké). Naším úkolem teď je neochabovat ve víře, scházet se s věřícími vrstevníky a vydávat lidem o Bohu svědectví.

Marta Höferová, Res Claritatis