Poslední dny roku 2011 v ČR

Večerní zprávy na Štědrý den byly dokladem toho, že Češi skutečně o tomto dnu i na Boží Hod vánoční chodí více do kostela, a že tedy nedávné polemiky kolem výsledků sčítání lidu v otázce vyznání odpovídají realitě.

Jakub Šiška, redaktor ČR6 v pořadu Názory a argumenty si myslí, že za neuvedením svého vyznání stojí u většiny lidí prostý fakt, že neví, kam patří. Dříve byla otázka náboženské příslušnosti jasná. Buď byl člověk katolík, protestant, Žid nebo ateista.

Ekumenismus ještě neexistoval. Po Listopadu 1989 lidé po počátečním konzumu začali hledat „i jiné hodnoty než nové auto a přeplněný vozík v supermarketu. Výrazem toho je mimo jiné široká nabídka literatury s duchovní tematikou, která je podle knihkupců po kuchařkách druhým nejprodávanějším žánrem…“

Možná, že kdyby byli katolíci a potažmo křesťané více věrohodní, nepřišel by STEM v úterý 27. 12. s výsledkem průzkumu, dle kterého 69 % lidí nesouhlasí s navrácením církevního majetku. Nicméně, je dobré vědět, jak uvedl server Aktualne.cz, že „podíl lidí, kteří podporují církevní restituce, se v posledních dvou letech víceméně nemění… To souvisí s názorem české veřejnosti na užitečnost církví.“ MF Dnes napsala: „Většina Čechů, 60 procent, nepovažuje církve za užitečné instituce… Podíl lidí považujících církve za užitečné se v posledních letech víceméně nemění. Letos je to 40 procent, loni to bylo o dvě procenta víc.“ Jistě, ztráta dvou procent důvěřujících je dost. Ale je třeba i dobře číst články o statistikách. Předchozí řečené by se totiž také dalo popsat jako „skoro polovina české veřejnosti považuje církve za užitečné…“ A to není málo.

Na serveru Ceskapozice.cz vyšel dobře zpracovaný článek Luďka Bednáře „Globální náboženská supervelmoc – křesťanství“, ve které shrnuje výsledky nejnovější studie o náboženském a veřejném životě agentury Pew Research Center. „Za minulých sto let se křesťanství stalo nerozšířenějším, nejrůznorodějším a současně nejpočetněji zastoupeným náboženstvím na zemi. „Zhruba třetina ze sedmi miliard lidí jsou křesťané, nebo to přinejmenším o sobě tvrdí. Druhým nejpočetnějším náboženstvím je islám, k němuž se hlásí čtvrtina světové populace.“ V subsaharské Africe vzrostl počet křesťanů z 9 miliónů na dnešní víc jak půlmiliardu, v Číně z téměř 0 % obyvatel na 5 %, tj. 67 milionů, v Jižní Koreji byl nárůst ještě vyšší. V článku autor podotýká: „Jedna věc je zajímavá. Posun k demokracii se v mnoha zemích odehrává pod vedením křesťanských laiků a náboženských organizací, což před sto lety neplatilo. V té době se totiž mimo anglicky mluvící svět mnoho křesťanských církví a hnutí hlásilo k premoderním, nedemokratickým a protirepublikánským názorům. V nedávné době však například v Jižní Koreji, Polsku či Jihoafrické republice hráli křesťané klíčové role v hnutích, jež se snažila vybudovat demokracii.“

Jedním z hodnot křesťanství je úcta k počatým dětem a s tím související obhajoba práva na jejich život. Na svátek Betlémských nemluvňátek se v Brně konal Pochod pro život, o čemž referoval - mimo Res Claritatis - i server Denik.cz, avšak mnohem fundovaněji webové stránky Mediální katedry MU. Zpráva z iDnes.cz „Novorozenecká úmrtnost u nás není tak nízká, jak se Česko chlubí“ potvrdila, jak je důležité nějakým způsobem upozorňovat na tento neviditelný hřích: screeningové vyšetření v těhotenství a případný potrat totiž podstatně snižují oficiální statistiky, jak tvrdí biostatistička z Evropského centra pro medicínskou informatiku, statistiku a epidemiologii Markéta Pavlíková: „V Česku je vyhledávání vývojových vad v těhotenství zdravotníky plošně nabízeno, často téměř vnucováno. V případě náznaku přítomnosti vady jsou další, invazivní vyšetření brána jako automatická. Při nalezení vady zdravotníci podle sdělení rodiček vytvářejí silný tlak na ukončení těhotenství. O takto ukončených životech dětí se často mluví jako o ,úspěchu prenatální medicíny`.“

Závěrem doporučujeme shlédnout dokument Jiřího Stracha Rok pražským arcibiskupem na ČT a rozhovor s tímto režisérem na Radiožurnálu ze dne 22. prosince. Oba jsou velmi poutavé. Ukazují dvě osobnosti, které se nebojí nechat nahlédnout do svého soukromí a sdílet své myšlenky s druhými, včetně své víry.