Smutný úsměv Josefa Škvoreckého

08.01.2012, RadioVaticana.cz

Vždycky nás zabolí o něco víc, když smutná zpráva o něčí smrti přijde zrovna v době vánoční, v čase, jehož hlavním motivem je narození a nový život. Na rozhraní letoška a loňska zemřeli Václav Havel a Josef Škvorecký, bez přehánění dva klasikové české literatury a pro nás křesťany také dvě velká zrcadla naší víry: oba vnímali a reflektovali nadpřirozenou dimenzi života a světa, druhý z jmenovaných zobrazoval i zcela reálnou podobu církve a jejích členů v nedávné minulosti.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

Některé texty Václava Havla, i když se vyjadřují dosti tajemným stylem a nezvyklými formami, promlouvají o příslovečných „věcech mezi nebem a zemí“ velice naléhavě: tak třeba hra Pokoušení je v podstatě teologický traktát o poměru dobra a zla, o střetnutí lidské duše a zlého ducha. A Josef Škvorecký skoro do všech svých románů a povídek zasadil postavy lidí, kteří se vyrovnávají s fenoménem náboženství a víry, s otázkami Boží přítomnosti a Božích přikázání a s dalšími souvisejícími věcmi.

Mnohokrát zachytil reálie katolické církve zhruba od 40. let 20. století, tak jak je osobně poznával: prostředí kostela a fary, náboženskou výchovu na školách včetně studentských mší a zpovědí, a vylíčil – ovšem velmi volně podle své fantazie – také některé události širšího dosahu z našich církevních dějin: například čihošťský zázrak, o kterém vypráví v románu Mirákl s pozměněnými jmény osob a míst, nebo osudy několika literátů, kteří za protektorátu začínali jako katoličtí básníci pod vedením „pátera Pecičky“ (tak Škvorecký přejmenoval známého a oblíbeného pedagoga Dominika Pecku) a po únoru 1948 pokračovali jako opěvovatelé komunistického režimu. Škvorecký mluví o církevním prostředí s evidentními sympatiemi: například jeho ústřední kněžská postava, důstojný pán Meloun, má mnoho rysů komické figurky, ale zároveň je to chápavý člověk, hodný obdivu za to, že za protektorátu falšoval svatební matriky, aby chránil Židy.

Náboženské motivy a úvahy v knihách Josefa Škvoreckého mohou být pro nás jednou z příležitostí, a to velmi hodnotnou, abychom nejenom podrobněji poznali duchovní vývoj naší společnosti, mimo jiné abychom lépe pochopili pokles náboženské praxe v našem národě, ale také abychom se důkladněji zamysleli nad podstatnými prvky naší víry a církevní nauky, tedy nad otázkami, které si v hloubi duše kladou Škvoreckého hrdinové.

Autor: Karel Komárek - bohemista, lingvista a paleoslavista

Další články

Praktický průvodce k vytvoření rytmu modlitby: Pozvánka k životu, jehož středem je Bůh

15.07.2026, Spiritual Direction

Vzhledem k tomu, že už více než deset let pracuji jako pastorační pracovnice s mládeží na plný úvazek, dalo by se předpokládat, že mám disciplinovaný a bohatý modlitební život – ale vždy tomu tak nebylo. Po mnoho let jsem se modlila, kde jsem chtěla a jak jsem chtěla a kdykoli se mi zachtělo. Trvalo mi dlouho, než jsem si našla rytmus modlitby, který by mě skutečně nesl. Ráda bych vám ukázala, jak si takový rytmus vytvořit, aniž byste opakovali mnoho chyb, které jsem udělala já.

Celibát - boj o srdce, které patří všem

13.07.2026, RC Monitor 13/2026

V dnešní civilizaci, nasycené hédonismem, relativismem a epidemií sociálních sítí či pornografie, která degraduje ženy na pouhé objekty, je celibát kněze prorockým znamením. Pro mě celibát neznamená prázdnotu, ale naplnění duchovního otcovství, které vyvěrá z mého kněžského svěcení. Bůh mě nepovolal k tomu, aby nechal mé srdce zkamenět. Nepatřím k těm, o kterých básník Charles Péguy napsal: „Myslí si, že milují Boha, protože nemilují nikoho.“ Naopak. Celibát není jen statickým darem, ale především pokladem mého života, který musím vědomě bránit. „Neuveď nás v pokušení,“ se v modlitbě Otčenáš jistě každý den modlíte i vy. Pro mě to znamená spolupracovat s Bohem a bděle se stavět pokušením, abych dokázal milovat čistou a univerzální láskou.

Papež Lev XIV.: Lékař by nikdy neměl rozhodovat o životě nenarozeného dítěte

10.07.2026, ACI Prensa

Papež Lev XIV. v pondělí dne 22. června 2026 ve Vatikánu hájil důstojnost lidského života v každé jeho fázi a varoval před riziky medicíny podřízené technickým nebo utilitárním kritériím. „Žádný lékař by si nikdy neměl dovolit na základě laboratorních algoritmů rozhodovat o životě lidského embrya či starší osoby,“ prohlásil během audience před členy Nadace Jérôme Lejeunea.

načíst další

Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky

Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.