Případ Amelie Rivery je lekcí pro celou společnost

Arcibiskup Charles J. Chaput z Philadelphie se domnívá, že rozhodnutí sporu Roe versus Wade, které legalizovalo potraty v USA, podkopalo úctu k životu mentálně a tělesně postižených, stejně jako k životu nenarozených dětí.

„Musíme si uvědomit, že pokud je něčí život považován za bezcenný, pak je ohrožena úcta k veškerému životu,“ řekl arcibiskup.**

Ve svém sloupku v listu Catholic Standard and Times z 19. ledna arcibiskup komentoval zprávy místních médií o Amelii Rivera, mladé dívce s Wolf-Hirschhornovým syndromem, které byla odepřena transplantace ledvin. Její rodiče tvrdí, že jí byla transplantace upřena kvůli jejím sníženým duševním schopnostem a kratší délce života.

Zatímco arcibiskup Chaput varoval čtenáře, aby příliš rychle neodsuzovali zdravotnické pracovníky pouze na základě toho, jak případ popisovala média, pochválil Ameliiny rodiče za lásku k dceři a za to, že vědí o „kráse a důstojnosti jejího života navzdory jejímu postižení“.

Posteskl si nad „rostoucím“ zvykem zacházet s geneticky postiženými dětmi jako někým, „kdo si méně zaslouží žít“. Tato praxe je obzvláště zřejmá při prenatálních vyšetřeních, při nichž mohou být odhaleny nenarozené děti s rizikem genetických problémů.

„Testy často nejsou přesvědčivé. Ale jsou poměrně dobré. A důsledky těchto testů jsou nemilosrdně praktické,“ uvedl s tím, že více než 80 procent nenarozených dětí diagnostikovaných s Downovým syndromem je usmrceno potratem.

„Jsou zabity kvůli chybě v jednom ze svých chromozomů – kvůli chybě, která není ani smrtelná, ani nakažlivá, ale pouze nežádoucí.“

Arcibiskup Chaput kritizoval lékaře, kteří podporují potraty a navádějí tyto ženy, aby se rozhodly pro ukončení těhotenství.

„Netvrdím, že by lékaři měli tak důležitý poznatek před rodiči tajit. A neměli by ani malovat nereálně radostný obraz života s dítětem, které je takto postižené,“ uvedl.

Spíše by lékaři měli tyto ženy odkazovat na rodiče dětí se speciálními potřebami, speciální pedagogy, terapeuty a pediatry, kteří se věnují dětem se zdravotním postižením.

Tito lidé často mívají „rozhodný postoj, kterým hájí život“ a mohou dosvědčit, že každé dítě se speciálními potřebami má „nesmírnou hodnotu“.

Arcibiskup ocenil rodiče, kteří pečují o takové děti s „opravdovou láskou“, která si „razí cestu navzdory strachu a utrpení a vede k rozhodnutí, že nakonec přijmou dítě do svých srdcí a důvěřují v Boží dobrotu“.

„Skutečná volba ohledně přijetí či odmítnutí dítěte se speciálními potřebami nikdy není volbou mezi jakousi pomyslnou dokonalostí a nedokonalostí… Žádné dítě není dokonalé,“ uvedl. Rozhodnutí, zda přijmout nebo odmítnout dítě se speciálními potřebami, je ve skutečnosti volbou „mezi láskou a neláskou; mezi odvahou a zbabělostí; mezi důvěrou a strachem“.

„To je volba, které čelíme, když se sami dostaneme do takovéto situace. A je to volba, které čelíme i jako společnost při rozhodování, které lidské životy budeme považovat za hodnotné, a které nikoli.“