O titulu kardinál

V nejbližších dnech proběhne slavnostní jmenování arcibiskupa Dominika Duky kardinálem v Římě. Také se hned poté dozvíme, jaká mu bude přidělena titulární bazilika. Zkrátka čeká nás spousta zajímavých událostí. Ale pojďme se nejprve blíže seznámit s tím, kdo je to kardinál.

Kardinál označuje papežovy spolupracovníky a poradce v církevních záležitostech. Podle Kodexu kanonického práva má každý člen sboru kardinálů tři úlohy: volit papeže, být poradcem římského papeže v nejdůležitějších otázkách a pomáhat papeži v péči o celou církev.

Již od 6. století byl kardinálem nazýván kněz nebo jáhen, který byl pro své schopnosti přeložen z chrámu, pro který byl vysvěcen, do jiného chrámu, jemuž byl nově podřízen (odtud pravděpodobně „kardinál“, z lat. slova „cardo“, veřeje, dveřní čep). Později se tak označovali kněží 25 římských farností (titulů), tzn. hlavních míst kultu srovnatelných s dnešními farnostmi, na které se papež jako biskup Říma obracel v různých záležitostech. Podle dávné tradice je proto každému z kardinálů přidělován jeden z římských chrámů, tzv. titulární kostel, jako výraz příslušnosti k římskému kléru.

Kardinálové v Římě se od doby Sixta V. dělili na tři kategorie: 1) kardinálové jáhni, kteří měli správu lateránského paláce, sedmi oblastí Říma a starali se o chudé z těchto čtvrtí, 2) kardinálové kněží, kteří byli stálými představenými čtyř největších bazilik v Římě (sv. Petr, sv. Pavel za Hradbami, chrám P. Maria Větší, sv. Jana v Lateránu), kde vykonávali svou liturgickou službu, 3) kardinálové biskupové, kteří byli představenými sedmi předměstských diecézí Říma a přisluhovali papeži při liturgických obřadech v Lateránské bazilice. Všechny tři kategorie kardinálů tvořily od 8. století radu či senát římského biskupa (papeže). Papež je vysílal jako legáty, kteří ho zastupovali i na ekumenických koncilech. Také dnes jsou kardinálové papežem vysílání k významným slavnostem jako jeho zástupci.

Kardinálové jakožto pomocníci papeže ve správě nejen římské diecéze, ale i celé církve začali být již od 12. století vybíráni mimo okruh římského duchovenstva z různých částí světa a začali vystupovat jako sbor. Počet kardinálů v době od 12. do 16. století značně kolísal, ale nepřesahoval padesátku. V rámci potridentské reformy stanovil roku 1586 papež Sixtus V. jejich počet na 70. V roce 1958 Jan XXIII. překročil omezený počet 70 kardinálů a stanovil, že kardinálové ze všech tří kategorií mají po svém jmenování přijmout biskupské svěcení, pokud ještě biskupskou hodnost nemají. Kandidáti starší osmdesáti let si však dnes mohou zvolit, zda biskupské svěcení přijmou či nikoli. Např. kardinál Tomáš Špidlík si přál zůstat knězem. Podmínkou získání kardinálského titulu je tedy kněžské svěcení. Kromě toho však také významné zásluhy o církev a rozhojnění víry. Sám titul není spojen s žádným úřadem, a proto jeho získání je spojeno s pouhým jmenováním a nikoli svěcením či žehnáním. V roce 1970 Pavel VI. rozhodl vyloučit z konkláve kardinály starší osmdesáti let. Maximální počet kardinálů voličů stanovil na 120.

Kardinály jmenuje papež při zasedání konzistoře. Mnohokrát v dějinách papežové dokázali, že nominace nových kardinálů je zcela v jejich rukou. Bylo tomu také v okamžiku, kdy navzdory očekávání papež Pius XI. nejmenoval novým kardinálem Leopolda Prečana, nýbrž Karla Kašpara. Přestože kandidáti titul kardinála většinou s vděčností přijímali, vyskytlo se v historii i několik případů, kdy byla kardinálská hodnost z různých důvodů odmítnuta. Od roku 1059 jsou kardinálové voliči papeže. Je to jejich nejvýznamnější právo. Kardinál děkan předsedá sboru kardinálů a k jeho výsadám patří tázat se v konkláve zvoleného papeže, zda přijme či nepřijme zvolení, a případně vysvětit zvoleného papeže na biskupa, pokud jím není (CIC 355). Kardinál vikář je zástupcem papeže a místo něho spravuje římskou diecézi. S jistým omezením sbor kardinálů také spravuje církev v době uprázdnění papežského stolce.

Znakem kardinála je jasně červená barva - nosí červeně lemovanou kleriku, červené cingulum a solideo. Slavnostní oděv je jasně červený celý, krom bílé rochety a rovněž bílé mitry. V latinské formuli, která se vyslovuje před slavnostním jmenováním, slyšíme o „vyznamenání posvátným purpurem“. Ten symbolizuje mučednickou smrt. Výjimku tvoří arcibiskup v rakouském Salzburku, který má výsadu chodit v červeném i tehdy, když není kardinálem. Součástí erbu kardinála je červený kardinálský klobouk s 2 krát 15 střapci. Kardinálovi přísluší (od roku 1630) oslovení Vaše Eminence. Po svém jmenování dostane kardinálský biret, jmenovací dekret a kardinálský prsten. Jedním z atributů kardinála je také titulární bazilika. Tato tradice odkazuje k tomu, že kardinálové byli původně faráři největších římských kostelů. Kromě těchto symbolů dostávají kardinálové také vatikánské občanství a vatikánský pas. (Aleš Pištora)