Kardinál Dominik Duka obdržel kardinálský prsten

Kardinál Dominik Duka převzal v sobotu 18. února ve Vatikánu odznaky své kardinálské hodnosti. Během veřejné konzistoře se také dozvěděl, jaká je jeho titulární bazilika. V Římě mu byl přidělen kostel sv. Marcelina a Petra v Lateránu.

**Odznaky kardinálské hodnosti: purpurová solidea a birety, ale také kardinálské prsteny a dekrety, převzalo v bazilice svatého Petra 22 nových kardinálů.

Kardinála Duku do Říma doprovodila tisícovka poutníků z Čech a Moravy. Pro ně bude sloužit mši svatou dnes odpoledne od 15.00 hodin v chrámu sv. Řehoře VII. na Via del Cottolengo.

V podvečerních hodinách budou noví kardinálové v prostorách Apoštolského paláce přijímat gratulace svých přátel, spolupracovníků a dalších věřících, kteří je do Říma doprovázejí (tzv. „visite di cortesia“).** Na sobotu večer je naplánována slavnostní recepce pořádaná ministrem zahraničních věcí ČR Karlem Schwarzenbergem, který se oficiálního jmenování rovněž účastní.

V neděli 19. února bude papež Benedikt XVI. spolu s novými kardinály od 9.30 hodin celebrovat mši svatou v bazilice sv. Petra. V pondělí 20. února se pražský arcibiskup Dominik Duka OP zúčastní od 11.00 hodin přijetí nových kardinálů a jejich doprovodů papežem Benediktem XVI. při veřejné audienci v aule Pavla VI.

V případě nositelů kardinálského purpuru v českých zemích v minulosti se z velké části jednalo o výrazné osobnosti, které neovlivňovaly jen dění u nás, ale minimálně i ve středoevropském rámci. Stačí zmínit jména Arnošt Vojtěch z Harrachu z pobělohorského období či z předminulého století Bedřicha Schwarzenberga (ten se stal kardinálem ještě před jmenováním pražským arcibiskupem ve 33 letech v roce 1842 jako arcibiskup v Salcburku), Bedřicha Fürstenberga, který se zasloužil o rozvoj cyrilometodějské úcty, nebo Františka Saleského Bauera.

První kardinálské jmenování pro Československo však přišlo až v roce 1935, kdy se jím stal pražský arcibiskup Karel Kašpar. Velké šance se tehdy přisuzovaly také olomouckému arcibiskupovi Leopoldu Prečanovi, protože se významně zasloužil o zdar celostátního katolického sjezdu v Praze v létě 1935, jehož průběh s uznáním později hodnotil i Vatikán. Kašpar byl však velice dobře zapsán v kuriálních kruzích již od dob svých římských studií, což byl důležitý odrazový můstek pro rozvoj jeho církevní kariéry. Slavnostní jmenování kardinálů proběhlo v Římě 16. prosince 1935 a během římského pobytu vyslovil Kašpar také přání, aby proběhlo svatořečení Anežky České. Karel Kašpar se poté triumfálně vrátil do Prahy a lze říci, že i toto jmenování přispělo k dalšímu vylepšení vztahů mezi republikou a katolickou církví, které se projevilo i významnou rolí, jakou sehrála katolická politika při prosazení volby Edvarda Beneše prezidentem.

Tři další jmenování se odehrála již v etapě komunistické vlády. První z nich se týkalo pražského arcibiskupa Josefa Berana, který byl od června 1949 internován na různých místech Čech a Moravy. Poté, co byl z internace v roce 1963 propuštěn, začala probíhat intenzivní jednání, jež měla řešit jeho další osud. Při jednání s vatikánskými představiteli se snažilo komunistické vedení prosadit co nejméně výhodné podmínky pro církev a dosadit na významné pozice v církevní struktuře (tedy na místo pražského arcibiskupa) režimu loajální kandidáty. Na podzim 1964 předsednictvo ÚV KSČ například navrhovalo, aby se arcibiskupství odsunulo na jiné místo v Praze a budova na Hradčanském náměstí tak získala jiné využití. Papež Pavel VI. ho jmenoval kardinálem v lednu 1965 a odlet na konzistoř a oficiální převzetí kardinálské hodnosti bylo cestou, jak otázku dalšího církevního vývoje u nás řešit. Beran se nerad podvolil tvrdému nátlaku ze strany komunistického státu a odletěl do Říma bez možnosti návratu. Beranova osobní oběť však přispěla k tomu, aby se správy pražského arcibiskupství ujal František Tomášek, který byl původně navrhován na post olomouckého biskupa (do Prahy byl proponován hodnostář, který by se choval k režimu vstřícněji). Tím pádem však většina diecézí v českých zemích zůstala do Pražského jara neobsazena. František Tomášek získal kardinálský purpur v květnu 1976 „in pectore“, tedy tajně (jeho jmenování bylo zveřejněno až v červnu 1977). S tím bylo spojeno definitivní sladění diecézních hranic se státními (30. 12. 1977) a jmenování Tomáška pražským arcibiskupem.

Tajně byl v konzistoři za kardinála vyhlášen v roce 1969 i litoměřický biskup Štěpán Trochta, jehož jméno vešlo ve známost až o čtyři roky později. To však již stoupal zájem komunistických úřadů o omezení jeho vlivu, a proto byl vystaven šikanám ze strany církevního tajemníka. Po jednom takovém vyčerpávajícím rozhovoru Trochta v dubnu 1974 zemřel.

Tomáškův nástupce Miloslav Vlk byl první, kdo získal v roce 1994 kardinálskou hodnost v polistopadovém období. Od devět let později jmenoval papež Jan Pavel II. kardinálem Tomáše Špidlíka, který byl zároveň prvním, kdo neměl biskupské svěcení. S letošním jmenováním arcibiskupa Duky je spojeno i jedno historické prvenství. Poprvé v historii má pražská arcidiecéze na několik měsíců dva kardinály s volitelským právem.