Katolíci v Itálii říkají, že popel zemřelých nemá být rozptylován

Katolická církev v Itálii vydala nové pokyny, které vylučují rozptylování zpopelněných ostatků osob nebo jejich přechovávání v urně doma.

„Kremace se považuje za ukončenou, když je urna uložena na hřbitově,“ říká se v dodatku k nové edici Pohřebních obřadů vydaných italskou biskupskou konferencí.

„Praxe rozptylování popela ve volné přírodě nebo jeho přechovávání na jiných místech než na hřbitově vzbuzuje obavy, zda je v plném souladu s křesťanskou vírou, zejména pokud vyjadřuje panteistické nebo naturalistické pojetí.“**

Nová kniha Pohřebních obřadů byla vydána počátkem minulého měsíce a vstoupí v platnost ve všech italských farnostech 2. listopadu, kdy se připomíná památka všech věrných zesnulých.

Oficiální statistiky naznačují, že asi 10 procent Italů, kteří zemřou, je zpopelněno. V roce 2001 italská vláda povolila přechovávat popel v urně v domácnosti nebo jej rozptýlit na zemi nebo na moři.

Před uvedením nových Pohřebních obřadů média spekulovala o tom, že církev v Itálii tuto praxi také za určitých podmínek připustí.

Tradičně katolická církev povolovala kremaci pouze v případě, kdy bylo nutno rychle odstranit tělo, například v době epidemií nebo přírodních katastrof.

Církev se obávala, že odmítnutí křesťanského pohřbu by mohlo být považováno za odmítnutí křesťanské víry ve vzkříšení těla a nesmrtelnost duše. A skutečně za použití kremace bojovala od doby osvícenství v 18. století mnohá protikatolická hnutí, jako jsou například zednáři.

Praktická aplikace církevního učení ohledně této problematiky byla zmírněna, nicméně v dokumentu svatého oficia Piam et constantem z roku 1963 se uvádí, že kremace často používají lidé „prodchnutí nepřátelstvím, které vyvolávají jejich tajné společnosti“ jako symbol jejich „nepřátelského popření křesťanského dogmatu, především učení o vzkříšení z mrtvých a nesmrtelnosti duše“.

Avšak dokument také zdůraznil, že „takový záměr je zjevně subjektivní a patří k smýšlení zastánců kremace, ale není ničím objektivním, co by patřilo k samotnému smyslu kremace“.

„Kremace nemá vliv na duši ani nebrání všemohoucímu Bohu v obnovení těla,“ uvádí dokument a dodává, že „ani v sobě nezahrnuje objektivní odmítnutí zmíněných článků víry“.

Uzavírá slovy, že mnoho současných zastánců kremace tak nečiní „z nenávisti k církvi nebo křesťanským zvykům“, ale spíše „ze zdravotních, ekonomických či jiných důvodů včetně soukromých nebo veřejných zvyklostí“.

Katechismus katolické církve z roku 1992 tento postoj potvrzuje. „Církev umožňuje kremaci za předpokladu, že se tím nedemonstruje odmítnutí víry ve vzkříšení těla.“

Kodex kanonického práva z roku 1983 hovoří poněkud obšírněji a uvádí, že „církev vřele doporučuje, aby se zachoval zbožný zvyk pohřbívat těla zemřelých. Nezakazuje však jejich spálení, leč by ono bylo zvoleno z důvodů, které jsou v rozporu s křesťanským učením“.