Od červené k bílé

15.09.2013, News.va


Panuje obecně rozšířené mínění, že tradici, podle níž papež denně nosí bílou kleriku, založil Pius V. (1566-1572), který tím odkazoval na dominikánský řád, v němž žil před svým zvolením na Petrův stolec. Pro tuto legendu však neexistuje žádný spolehlivý zdroj (nezmiňuje ji ani Gaetano Moroni ve svém slovníku církevních dějin).

**

Přesto se pravidelně objevuje – i v článku o Piovi V. na Wikipedii –, kdykoli barva papežova oděvu upoutá zájem veřejnosti.** To se stalo i prvého dne pontifikátu papeže Františka, který se rozhodl obléct si tradiční bílou kleriku, avšak odmítl červenou mozzettu – krátkou, po lokty sahající pláštěnku.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

To, že Pius V. nezavedl bílou kleriku, lze jednoduše potvrdit porovnáním Rafaelova portrétu Julia II. (1503-1513) s El Grecovým Piem V. Pokud jde o červeno-bílý papežský oděv, jsou oba portréty identické.

To nás přivádí k otázce: kdy byl červeno-bílý papežský oděv zaveden? Co nám o tom říkají historické prameny a jak bychom je měli interpretovat?

Chceme-li se dozvědět více, musíme se vrátit v čase k pontifikátu Silvestra II. (999-1003). Dozvíme se, že jej Arnulf Orleánský obvinil, že „sedí na vznešeném prahu oděný do zářivého purpurového a zlatého roucha“. Nevíme, zda měl papež na sobě po svém zvolení skutečně červený plášť, nebo zda se jednalo o řečnickou narážku na Konstantinovu donaci, v níž se uvádí, že císař daroval papeži Silvestrovi I. (314-335) „jakési císařské roucho“, včetně „purpurového pláště“. Je jisté, že i podle Petra Damiána, jednoho z hlavních protagonistů gregoriánské reformy, byl červený plášť odznakem papežského úřadu.

Prvním papežem slavnostně oděným do červeného pláště bezprostředně po svém zvolení byl Řehoř VII. (1076).

Ke konci století poukazují Albinovy (1189) i Cenciovy (1192) ordines (ordináře) na to, že ihned poté, co je papež zvolen, mu arcijáhen nebo první jáhen oblékne červený plášť. Ze všech těchto pramenů tedy vyplývá, že zahalení pláštěm (immantatio) je obřadní prvek, který jasně označuje právoplatně zvoleného kandidáta do papežského úřadu.

Tyto prameny však hovoří jen o červeném papežském plášti, ale nezmiňují bílou kleriku. To je další zvláštnost v historii papežského oděvu. Vlastně až na konci 13. století byl vydán manuál (Ordo XIII, který papež Řehoř X. vytvořil kolem roku 1274), jenž výslovně uvádí bílou papežskou kleriku. Od té doby všechny římské pontifikály podrobně popisují, že papež od okamžiku zvolení obléká oděv ve dvou barvách: v červené (plášť, mozzetta, boty) a bílé (klerika, ponožky).


Další články



Jak se dělá schizma

03.08.2026, RC Monitor 14/2026

Tradicionalistické Kněžské bratrstvo sv. Pia X. (FSSPX), poněkud hanlivě označované jako „lefebvristé“, zopakovalo 1. července 2026 svou někdejší historii. Tak jako zakladatel bratrstva arcibiskup Lefebvre vysvětil roku 1988 čtyři biskupy bez papežského pověření, uchýlilo se k obdobnému kroku i současné vedení bratrstva. Podle novelizovaných církevních trestních norem se jedná o spáchání deliktu popsaného skutkovou podstatou kánonu 1387 Kodexu kanonického práva: „Biskup, který bez papežského pověření vysvětí někoho na biskupa, a rovněž ten, kdo od něho přijímá biskupské svěcení, upadají do samočinné exkomunikace vyhrazené Apoštolskému stolci.“

Naděje uprostřed únavy

27.07.2026, RC Monitor 14/2026

Zdá se, jako by se únava stala jedním z nejvýraznějších znamení naší doby. Stačí sledovat dění kolem nás. Války, nejistota, napětí mezi lidmi, osamělost, ekonomické starosti i množství protichůdných názorů mohou snadno vyvolat dojem, že se svět ubírá směrem, který nedokážeme ovlivnit. Největším nebezpečím přitom není strach, ale pomalá ztráta naděje.

Celibát - boj o srdce, které patří všem

13.07.2026, RC Monitor 13/2026

V dnešní civilizaci, nasycené hédonismem, relativismem a epidemií sociálních sítí či pornografie, která degraduje ženy na pouhé objekty, je celibát kněze prorockým znamením. Pro mě celibát neznamená prázdnotu, ale naplnění duchovního otcovství, které vyvěrá z mého kněžského svěcení. Bůh mě nepovolal k tomu, aby nechal mé srdce zkamenět. Nepatřím k těm, o kterých básník Charles Péguy napsal: „Myslí si, že milují Boha, protože nemilují nikoho.“ Naopak. Celibát není jen statickým darem, ale především pokladem mého života, který musím vědomě bránit. „Neuveď nás v pokušení,“ se v modlitbě Otčenáš jistě každý den modlíte i vy. Pro mě to znamená spolupracovat s Bohem a bděle se stavět pokušením, abych dokázal milovat čistou a univerzální láskou.


načíst další


Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.





MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2026 Res Claritatis, z.s.