10.09.2013, HSLDA
Když americké rodiny slavily svátek Díkůvzdání, rodinu Wunderlichových navštívily dvě sociální pracovnice, které hodlaly vzít děti do školy, kde měly být přezkoušeny a podle výsledků zařazeny do příslušných ročníků. Když sociální pracovnice děti vyzvaly, aby „šly s nimi“, děti odmítly. Pan Wunderlich uvádí, že úřednice dohlížející na školní docházku, paní Christa Lettauová, děti zesměšňovala a říkala, že jen papouškují příkazy svých rodičů.
„Jistě, jistě, nechcete jít do školy, protože si to vaši rodiče nepřejí,“ řekla údajně.
Poté se obrátila na manžele Wunderlichovy: „Víte, jaké to bude mít důsledky? Později se znovu sejdeme v Darmstadtu a odebereme vám rodičovská práva.“
Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.
„A to vše pro blaho dětí?“ zeptala se paní Wunderlichová.
„Ano,“ odvětila paní Lettauová.
Rodina pak kontaktovala svého právníka Andrease Vogta, který krátce pohovořil s paní Lettauovou. Po tomto rozhovoru rozzlobené sociální pracovnice odešly a stroze Wunderlichovým oznámily, že se s nimi uvidí „u soudu“.
Jak tomu bohužel v případě mnoha německých rodin bývá, i v rodině Wunderlichových začala sága domácího vzdělávání exilem. Věděli, že domácí vzdělávání není v Německu tolerováno, a proto odjeli do Francie, aby se vyhnuli trestům za to, že neposílají děti do školy. Následoval však traumatický zážitek, když jim byly jejich čtyři děti odebrány na čtyři dny poté, co francouzské sociální pracovnice obdržely zprávu od německých kolegyň.
Francouzský soudce jim děti vrátil a údajně řekl, že rodina má na domácí vzdělávání právo. Nicméně, pan Wunderlich, který je profesí zahradník, nedokázal najít ve Francii uspokojivé zaměstnání. Následoval pobyt v Norsku a Maďarsku, kde však byla také o práci nouze. Rodina se nakonec vrátila do svého domova v německém Hesensku a snažila se děti vzdělávat doma, dokud se na ně nezaměřila pozornost úřednic kontrolujících školní docházku.
Michael Donnelly, ředitel HSLDA pro mezinárodní vztahy, vyjádřil nespokojenost s přístupem Německa:
„Tím, že německá vláda odmítá umožnit rodičům vzdělávat děti doma, dokazuje, že je na úrovni jednotlivých států i celé federace zaostalá. V tomto případě německý stát zákeřně zaútočil na nejcennější a největší zájem rodiny Wunderlichových – na jejich děti. Stát terorizuje tuto rodinu neustálými hrozbami fyzického odebrání dětí a jejich umístění do dětského domova, ačkoli není pochyb o tom, že o děti je dobře postaráno a že jsou vzdělávány.“
Donnelly se diví, jak mohou politici takovéto jednání ospravedlnit.
„Je to brutální čin ničivého totalitního státu. Německo může mít punc svobodné společnosti, ale nechápu, jak mohou zákonodárci, úředníci a soudci zavírat oči před takovouto strašlivou nespravedlností. V Německu je potřeba cosi rychle změnit.“
Zakladatel a předseda HSLDA Michael Farris říká, že Německo musí uznat svobodu vzdělávání jako základní lidské právo.
„Setkal jsem se s rodinou Wunderlichových, když jsem hovořil na konferenci o celosvětovém domácím vzdělávání v Berlíně, na kterou se obtěžoval přijít pouze jeden německý federální politik. Tato vzácná rodina se pouze snaží dělat to, co je pro její děti nejlepší a na co prostě má základní lidské právo –, které Německo musí uznat.“
**Rodina Wunderlichových zažila 29. srpna v 8:00h., jak vypadá totalitní moc státu - do domu vtrhly sociální pracovnice a policie a děti ve věku 7 - 14 let jim násilím odvlekly. Dodnes nebyly tyto čtyři děti do rodiny vráceny. Jediným důvodem odebrání dětí bylo domácí vzdělávání. Kde děti jsou, Wunderlichovi nevědí. Úředníci jim oznámili, že je nemají počítat s tím, že by své děti v nejbližší době měli vidět. **
10.08.2026, global catholic
Kdysi se fámy šířily pomalu. Někdo se o něčem zmínil po mši, v práci nebo u večeře, a pokud to bylo dostatečně pikantní, možná se to do konce týdne doneslo k několika lidem. Dnes stačí jediný příspěvek. Jedno video. Jeden popisek napsaný dostatečně přesvědčivě, aby zněl jako pravdivý. A najednou tisíce lidí mluví o někom, koho v životě nepotkaly, jako by znaly každý detail z jeho soukromí.
06.08.2026, RC Monitor 14/2026
Každý člověk má schopnost v sobě vnímat touhu po nekonečnu. Po dokonalé lásce, po plnosti, po štěstí. To nám dokládá, že jsme stvořeni pro něco, co naši existenci tady na zemi přesahuje. Je obecně lidskou zkušeností, že nás materiální ani jiná dobra, kterých můžeme dosahovat zde na zemi, nenaplní. Vždy budeme toužit po něčem větším. Navíc, pozorujeme tento svět a to, co nás obklopuje a co jsme, a ptáme se: odkud to všechno pochází, kdo za tím je, kam nás to vede? A to všechno ukazuje na Boha.
13.07.2026, RC Monitor 13/2026
V dnešní civilizaci, nasycené hédonismem, relativismem a epidemií sociálních sítí či pornografie, která degraduje ženy na pouhé objekty, je celibát kněze prorockým znamením. Pro mě celibát neznamená prázdnotu, ale naplnění duchovního otcovství, které vyvěrá z mého kněžského svěcení. Bůh mě nepovolal k tomu, aby nechal mé srdce zkamenět. Nepatřím k těm, o kterých básník Charles Péguy napsal: „Myslí si, že milují Boha, protože nemilují nikoho.“ Naopak. Celibát není jen statickým darem, ale především pokladem mého života, který musím vědomě bránit. „Neuveď nás v pokušení,“ se v modlitbě Otčenáš jistě každý den modlíte i vy. Pro mě to znamená spolupracovat s Bohem a bděle se stavět pokušením, abych dokázal milovat čistou a univerzální láskou.
Články e-mailem
Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky
Čtrnáctideník Monitor
Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.