Belgický zákon o eutanazii dětí je neuvěřitelný

V souvislosti s nedávným rozhodnutím o legalizaci dětské eutanazie v Belgii několik členů vatikánské Papežské akademie pro život vyjádřilo své zděšení z této nové praxe.

John Haas, prezident Národního katolického centra pro bioetiku ve Filadelfii a řídící člen akademie, řekl, že tento vývoj je „hrozný“.**

„Tento zákon je odůvodňován apely na ,práva dětí’, ale děti nejsou schopné samy učinit takovéto rozhodnutí,“ řekl Haas agentuře CNA 21. února v Římě.

„Takže ve skutečnosti dojde k tomu, že na základě tohoto zákona, podle něhož by měly děti o sobě samostatně rozhodnout, budou za děti rozhodovat rodiče a lékaři, aby se zbavili těchto dětských pacientů, kteří pro ně i pro zbytek společnosti představují nadměrnou zátěž.“

„Je to děsivá situace. Hrozná, mohu-li to tak říct.“

Návrh zákona, který byl schválen belgickým parlamentem 13. února a předložen králi Phillipovi, umožňuje nevyléčitelně nemocným dětem požádat o eutanazii, pokud mají „velké bolesti“ a neexistuje pro ně léčba. Vyžadován je k tomu souhlas rodičů, lékařů a psychiatrů.

Členové Papežské akademie pro život se 20.-21. února na Papežské univerzitě Augustinianum poblíž Vatikánu účastnili semináře o stárnutí a zdravotním postižení.

Akademii založil v roce 1994 Jan Pavel II. jako ústav pro studium biologie, medicíny a „etických otázek“. Snaží se nabídnout odpověď na to, co papež František nazývá „kultura odpadu“, která nedokáže rozpoznat vrozenou důstojnost každého lidského života.

Manfred Lutz, primář v Alexiánské nemocnici v Kolíně nad Rýnem, popsal rozhodnutí belgického parlamentu jako „neuvěřitelné“.

„Ve skutečnosti to znamená, že zdravotně postižené děti mohou být ,zlikvidovány’, aby takříkajíc nezatěžovaly společnost,“ řekl Lutz.

„Pro humánnost společnosti to má vážné důsledky. Nazval bych to ,prolomením přehrady’. A my všichni musíme usilovat o to, aby k tomuto prolomení nedošlo i v jiných zemích,“ uvedl.

„To, co bylo schváleno v Belgii, je nelidské – je to návrat k barbarství.“

Podle Roberta Buchanana z texaského Austinu je jedním z největších problémů týkajících se eutanazie narušení důvěry mezi lékařem a pacientem.

„Jsou lékaři, kteří vykonávají eutanazii, a já si myslím, že to je v přímém rozporu s mým povoláním lékaře: tohoto procesu se vůbec nesmíme účastnit. Úkolem lékaře je pečovat,“ řekl Buchanan, který působí jako hlavní lékař na oddělení funkční a záchovné neurochirurgie a neurovědy v Setonově ústavu pro léčbu mozku a páteře.

„Někteří lidé bojující za právo zemřít by řekli, že konec – smrt – je součástí péče, a já bych s nimi souhlasil,“ vysvětlil.

„Jako neurochirurg se zabývám spoustou velmi, velmi těžkých traumatických poranění mozku a míchy, a lidé umírají. (Ale) nikdy jsem vlastní rukou nikoho nezabil ani nikomu neposkytl eutanazii.“

„Podle mého názoru by to pro mě bylo velmi matoucí, kdybych se ocitl na místě pacienta. Jaký je zájem lékaře, který o mě pečuje? Chci, aby se mi snažil pomoci,“ dodal.

„Někdy může být pomocí i ukončení některých typů péče, pokud jsou výjimečné nebo pacienta příliš zatěžují, ale rozhodně nechci, aby tím byl ukončen můj život.“