František a Benedikt XVI.: spolu v modlitbě za křesťany a muslimy v Libanonu

Emeritní papež řekl patriarchovi al-Rahimu, že se každý den modlí za zemi, ve které prožil „nezapomenutelné okamžiky“. Dnes jsou významné osobnosti v křesťanských kruzích a mezi elitou sklíčené kvůli tomu, že „jejich úsilí přišlo vniveč“, a zatrpklé, že „se mýlily, když v zemi zůstaly“. Další se domnívají, že jim islám nedovolí plnou náboženskou svobodu.**

Na Libanon Benedikt XVI. myslí při „každodenní modlitbě“, řekl emeritní papež patriarchovi al-Rahimu. Bylo to oznámeno ve zprávě z patriarchova sídla v Bkerke.

Patriarchovi to bylo důvěrně sděleno během mše slavené v chrámu svatého Petra za přítomnosti nově jmenovaných kardinálů. Emeritní papež a maronitský patriarcha neseděli příliš daleko od sebe, píše se ve zprávě.

Mimořádná oddanost, kterou Benedikt XVI. projevuje Libanonu ve svých modlitbách, má své kořeny v jeho pastorační návštěvě Libanonu ve dnech 14. až 16. září 2012. Byla to papežova poslední pastorační návštěva před jeho náhlým a prozíravým rozhodnutím odstoupit.

Podle lidí blízkých emeritnímu papeži byla setkání s duchovními a státními představiteli v Baabdě a zejména setkání s mladými lidmi v Bkerke pro Benedikta XVI. „nezapomenutelnými okamžiky“.

Libanonský model soužití před Svatým otcem zazářil v celé své kráse a nadšení mladých si jej zcela podmanilo.

Tehdy papež přijel do Libanonu prosit za mír a za ukončení syrského konfliktu. Varoval též před „náboženským fundamentalismem“, který po protestech, jež vypukly proti islamofobnímu filmu, popsal jako „smrtící“ hrozbu.

V apoštolské exhortaci Ecclesia in Medio Oriente, kterou podepsal krátce po svém příjezdu, Benedikt XVI. napsal, že fundamentalismus „postihuje všechny náboženské komunity a popírá jejich dlouholetou tradici společného soužití“ v zemích, jako je Libanon.

Tato slova jsou velmi důležitá i dnes, pár týdnů před novou apoštolskou cestou, kterou vykoná tentokrát papež František do Svaté země a Jordánska (24. května 2014) ve stopách Benedikta XVI. a Jana Pavla II.

Fundamentalismus, tj. zneužití náboženství k politickým účelům, stojí za sebevražednými atentáty v šíitských oblastech. Fundamentalismus, který znamená duchovní vyloučení ostatních, zákeřně škodí kdekoli. Stačí se podívat do novin nebo zaslechnout rozhovor: Libanon se topí v melancholii, zoufalství a odloučenosti.

Významné osobnosti v křesťanských kruzích a mezi elitou jsou sklíčené kvůli tomu, že „jejich úsilí přišlo vniveč“, a zatrpklé, že „se mýlily, když v zemi zůstaly“. I na základě jejich zkušeností ostatní nevěří, že jim islám dá plnou náboženskou svobodu. Ba co více, náboženský klientelismus škodí také byrokracii. Politická hniloba je na postupu.

Dokud někdo „nezačne chránit výdobytky křesťanů“, budou některé vrstvy obyvatelstva bezpochyby odcházet z vlasti. Deset měsíců trvající vládní krize zadusila veškerou jejich naději.

Papež František navštíví Ammán, Betlém a Jeruzalém, řekl nuncius. Není jasné, zda jeho včerejší poznámka byla záměrná. V odpovědi na otázku Mons. Gabriele Caccia řekl, že Libanon „zatím ještě není“ v plánu papežovy květnové cesty. Znamená to, že by tam mohl být? Doufejme, že ano. Slova útěchy od jedné z největších morálních autorit současnosti by nebyla na škodu Libanoncům, kteří nyní pochybují o svém poslání.

Libanon je překrásné kulturní mistrovské dílo, které vytvořili Maronité spolu s dalšími komunitami, když se v roce 1920 spojili a založili stát Libanon. Nicméně toto pluralitní mistrovské dílo není vytesáno do kamene, ale představuje neustálý proces.

Dnes je Libanon ohrožen a byla by škoda, kdyby se jej sto let po jeho vytvoření křesťané a muslimové v okamžiku zoufalství vzdali nebo ztratili víru v jeho udržitelnost.

Libanonští křesťané, řekl krásně imám Mohammad Mehdi Chamseddine, „jsou odpovědností muslimů“. Hovořil o jejich bezpečí a svobodě. A opačně to platí taktéž. Muslimové v Libanonu a arabském světě jsou nyní odpovědností křesťanů – v duchovním smyslu tomu tak jistě je.

Dnes více než kdy jindy platí, že křesťané, ať už v Libanonu nebo v jiné části arabského světa, jsou a musí zůstat – duchovně, ale s politickými důsledky této odpovědnosti – hybnou silou široké mediace, kterou můžeme nazvat láskou. To je podstata jejich víry.

Ze všech náboženství, kde je tato podstata cítit, ji křesťanství nabízí nejjasněji. Křesťané se jí musí neochvějně držet a pomáhat své zemi i rozervanému arabskému světu, který jim byl svěřen.