Sýrie: Františkánský klášter v Yacubiyah zasažen raketou

V neděli 20. července ve večerních hodinách ze vzduchu vystřelená raketa zasáhla františkánský klášter v Yacubiyah, což je vesnice nedaleko tureckých hranic, v údolí Oronte v severozápadní Sýrii. Budova, jež patří františkánům z kustodie Svaté země, byla vážně poškozena. Podle zprávy Fra Pizzabally, kustoda Svaté země, neutrpěl Fra Dhiyia Azzize, který právě pracoval v klášteře, když raketa budovu zasáhla, kromě několika oděrek na hlavě žádné zranění. **

„Když raketa zasáhla budovu, nebyl tento mnich naštěstí ve své místnosti, která byla zcela zničena,“ uvedl Fra Pizzaballa, který poté zopakoval výzvu k modlitbě za mír v Sýrii a na Blízkém východě.

Navzdory škodám způsobeným válkou v Sýrii se nadále objevují drobné skutky solidarity a bratrství mezi věřícími různých komunit. Existuje dostatek svědectví, jako je například to, které podal Feras Lufti, další syrský mnich z kustodie Svaté země, jenž v současné době pobývá v Damašku. „V posledních několika týdnech se Aleppo nachází ve vážné krizi: není tam téměř žádná voda,“ oznámil Lufti. „Lidé někdy musí čekat několik hodin, aby si mohli naplnit nádoby vodou k pití nebo umytí.

Máme štěstí, že v našich klášterech jsou studny a můžeme dávat vodu každému, křesťanům i muslimům bez rozdílu. Jednoho dne, když jsme skončili čerpání vody, mě jeden starší člověk požádal o další vodu. Byl to muslim. Přišel – a vzhledem ke svému věku musel vynaložit obrovské úsilí –, a žádal o vodu nikoli pro sebe, ale pro svého souseda, křesťana, který byl vážně nemocný.“

Otec Feras uvádí další příklad. „Jednoho dne jsem tady v hlavním městě přišel do domu křesťanky, která krátce předtím zemřela. Její rodina a přátelé pro mě poslali, abych se s nimi modlil. Po skončení modlitby, když jsem se chystal odejít, mě zastavil jeden muž. Z toho, jak se sám vyjádřil, jsem okamžitě pochopil, že je muslim. Byl velmi rozrušený a plakal. Řekl mi, že se za duši zemřelé pomodlil dvě súry (krátké kapitoly posvátného textu) z Koránu a ptal se mě, jestli Bůh přijme jeho modlitbu za tuto dobrou duši. Zeptal jsem se ho: ,Proč jste se za ni modlil?‘ Odpověděl, že se zemřelá žena starala o jeho vnoučata a živila je. Ukázalo se, že dcery tohoto muže, jež kvůli válce ovdověly, uprchly do Damašku a ubytování našly pouze v křesťanské čtvrti. Tam nalezly solidaritu mezi ženami, kterou nečekaly. Později jsem ho viděl v kostele, v doprovodu jeho dvou dcer.“