Kardinál Parolin v UNESCU: Církev nikdy nepovažovala kulturu nebo vzdělávání za pouhý nástroj evangelizace

Kardinál ve svém projevu nastínil historii služby vzdělávání, kterou nabízí katolická církev od svého vzniku, a zdůraznil, že církevní pedagogika je založena na biblické antropologii, v níž se od samotných počátků objevuje vztah lásky a vzájemnosti mezi člověkem a Bohem. Zdůraznil také význam, který tomuto tématu přikládal Druhý vatikánský koncil, na němž bylo navrženo kompletní vzdělávání zaměřené na položení základů inkluzivní a pokojné společnosti otevřené dialogu. Dále se zmínil o současných problémech a perspektivách ve vzdělávání, jako je extrémní fragmentace znalostí a znepokojivě nedostatečná komunikace mezi jednotlivými disciplínami. Státní sekretář potvrdil nutnost vyvážení koncepce lidské bytosti jako stroje pro výrobu, místo níž navrhl vizi osoby a znovu zmínil potřebu výchovy v dialogu a vytváření bratrství.

„Katolická církev nikdy nepovažovala kulturu a vzdělávání pouze za nástroj evangelizace, ale spíše za dimenzi lidství s vysokou hodnotou. Investice do vzdělávání mladších generací je podmínkou pro progresivní rozvoj národů... Pro Církev je předmětem hlubokého zájmu. To platí zejména u těch národů, které se snaží uniknout ničivému hladu, chudobě, endemickým chorobám a nevzdělanosti; u těch, které usilují o větší podíl na výhodách civilizace a aktivnější zlepšování jejich lidských vlastností, jak potvrdil Pavel VI. v encyklice „Populorum progressio“. Církev se podílí na snaze o lepší šíření gramotnosti a přístupu ke vzdělání pro všechny i k další formaci. Na tyto pilíře je kladen ještě větší důraz s ohledem na zásadní závazky ve prospěch etnických a náboženských menšin a žen, což je velmi důležité pro harmonický rozvoj společnosti.“

„Katolická církev, jež se snaží být ’odborníkem na lidstvo‘, staví vzdělávání do středu svého poslání a i nadále je považuje za prioritu, zejména v kontextu ’globální krize školství‘, způsobené společenskými změnami a redukcionistickými představami, které mají sklon omezovat rozsah všeobecného vzdělání na ryze ekonomické aspekty. Vlastně lze v této souvislosti říci, že nedávná finanční krize měla entropickou povahu: vyvolala ztrátu smyslu a následnou společenskou apatii. Tak se objevila tendence přestat se zaměřovat na společné dobro a odvracet se od podnětných hodnot vztahovosti ve jménu minimalistické antropologie ’homo oeconomicus‘, která dusí mezilidské vztahy.“

„Žijeme v době, kdy mnozí vnímají známky přechodu od jedné epochy ke druhé,“ pokračoval. „Jak nám ukazují dějiny lidstva, tato období jsou charakterizována nestabilitou a dezorientací. Tváří v tvář sílícím pocitům odporu a nenávisti se zdá být nezbytné začít ,sdílet krásu‘ a ,chválit stvoření‘ a uznat, že každý člověk může nabídnout a navrhnout skromnou a trpělivou blízkost mezi jednotlivci, komunitami a národy. Základem této společné odpovědnosti je, jak řekl Jan Pavel II. ve svém projevu v této prestižní instituci, ,zásadní dimenze, schopná otřást základy této struktury celého lidstva a osvobodit lidskou existenci, individuální i kolektivní, od hrozeb, které ji sužují. Touto základní dimenzí je člověk, člověk ve své celistvosti, člověk, který žije jak ve sféře materiálních hodnot, tak ve sféře duchovních hodnot. Jádrem toho všeho je respektování nezadatelných práv člověka.‘“