Belgičané naléhají na Kanadu, aby nepřijímala zákon o eutanazii

V nové sérii videí belgičtí lékaři, právníci a rodinní příslušníci osob, kterým byla provedena eutanazie, tvrdí, že legalizace eutanazie vytvoří nebezpečný precedens, jenž bude ohrožovat ty nejzranitelnější členy společnosti a zkompromituje vztah mezi pacientem a lékařem.

Videa vytvořila Koalice pro prevenci eutanazie a Dunn Media. Tato skupina produkuje také dokumentární film na toto téma, jenž se nazývá „Zranitelní: Podvod s eutanazií“ a který má být představen v červnu.

„Nepřekračujte tuto hranici,“ říká na jednom z videí Hendrik Reitsema, jehož dědeček byl v Belgii usmrcen eutanazií. „Proč? Otevřete Pandořinu skříňku a zahájí se praxe zabíjení, jako by se jednalo o běžnou součást medicíny.“

„Díky Hippokratově tradici jsme byli více než 2000 let chráněni před lékaři zabíjejícími lidi,“ řekl Reitsema. „A nyní jsme dospěli do bodu v dějinách, kdy... se lékaři stávají hrozbou pro své pacienty.“ Eutanazie, kterou zvažuje kanadský parlament, se liší od lékařsky asistované sebevraždy v tom, že někdo – lékař, člen rodiny, pacient – může pacientovi aplikovat smrtící látku. Při lékařsky asistované sebevraždě lékař předepíše pacientovi smrtící látku, ale aplikovat si ji může pouze sám pacient.

Zastánci zákonů o eutanazii často argumentují tím, že bezpečnostní opatření mohou ochránit zranitelné osoby před zneužitím těchto zákonů. Nicméně belgičtí lékaři a právníci v jednom z krátkých videí tvrdí, že „bezpečnostní opatření jsou iluzí.“

„Pro mě je jediným skutečným bezpečnostním opatřením říci, že lékař nesmí zabít pacienta,“ říká ve videu Dr. Benoit Beuselinck, belgický onkolog a profesor.

„Jakmile připustíte, že lékař může zabít svého pacienta, a to i v podmínkách terminálního stadia nemoci, bude velmi obtížné stanovit hranici, která se nesmí překročit.“

Dr. Beuselinck řekl, že onkologové se často zdráhají sdělit svým pacientům prognózu, protože tělo každého člověka reaguje na nemoci a léčbu jinak a prognózy často mohou být nesprávné. Podle belgických zákonů každý dospělý s nevyléčitelnou nemocí může požádat o eutanazii. Ale terminální diagnóza může být mylná, neboť mnoho pacientů žije podstatně déle, než jak uváděla jejich původní prognóza.

„Protože co je to terminální stadium nemoci? Jak můžete posoudit, zda pacient bude žít tři dny, tři týdny, tři měsíce?“ V dalším videu Dr. Beuselinck říká, že je svědkem nekontrolované aplikace tohoto zákona, a odhaduje, že 30-40 procent prováděných euthanazií není nahlášeno. „Neexistuje žádná kontrola toho, jak je zákon používán,“ řekl. „V Belgii jsou pacienti usmrcováni eutanazií při první diagnóze Alzheimerovy choroby nebo maligního onemocnění rakovinou.“

Lionel Roosemont, aktivista bojující proti eutanazii, řekl ve videu nazvaném „Bezpečnostní opatření“, že jakmile je eutanazie zakotvena v právním řádu, brzy přestane být svobodnou volbu. „Svoboda volby se v případě eutanazie stává povinností volby eutanazie,“ řekl. Jakmile se eutanazie stane možností, nemocní lidé se často domnívají, že mají povinnost požádat o eutanazii, aby nebyli přítěží pro své přátele a rodinu, řekl Reitsema. „Z toho můžete vidět, že když umožníte eutanazii, vytvoříte tím u pacientů i pocit, že jsou břemenem,“ řekl. „Předtím, než je eutanazie legalizována, je péče o nemocného záležitostí lidskosti. Ale jakmile nemocný bude mít možnost nechat svůj život ukončit, bude jeho odmítnutí tak učinit vnímáno jako rozhodnutí zatěžovat své příbuzné. To není fér.“

Etienne Montero, belgický právník a děkan právnické fakulty na univerzitě v Namuru, řekl, že zákony o eutanazii jsou nebezpečné také vzhledem k nejasným podmínkám.

„Zákon říká, pacient musí trpět těžkou a nevyléčitelnou nemocí, která působí fyzické nebo duševní utrpení, ale je zřejmé, že brzy bude položena otázka, proč by člověk trpící psychiatrickým onemocněním rovněž neměl mít přístup k eutanazii,“ uvedl. A právě to dnes vidíme. Jsme svědky toho, že eutanazie je aplikována v případech psychického utrpení, které není nutně těžkou nebo nevyléčitelnou nemocí,“ řekl.

V roce 2015 bylo čtyřiadvacetileté ženě označované jako Laura uděleno na základě belgického zákona „právo zemřít“, protože trpěla myšlenkami na sebevražedu. Ale když se blížil termín podání smrtící injekce, změnila názor.

Belgičané také vidí, že původní ohraničení zákona bylo posunuto. Zatímco původní zákon povoloval žádat o eutanazii pouze osobám starším 18 let, nyní o ni mohou požádat i děti jakéhokoli věku a je jim poskytnuta, pokud to schválí lékaři, psychologové a jejich rodiče. Marnix Coelmont, učitel a advokát, by chtěl Kanaďanům poradit, že pokud schválí eutanazii, pak by měli investovat spoustu peněz také do paliativní péče, do péče o umírající, aby lidé neměli pocit, že si musí zvolit eutanazii. „Protože nesnesitelná bolest je velmi relativní pojem,“ řekl.

Dr. Beuselinck uvedl, že lékaři mohou pomáhat svým umírajícím pacientům, aniž by je zabíjeli. „Pomáháme lidem zemřít tak, že mírníme jejich utrpení a příznaky nemoci. Nepomáháme jim zemřít tak, že bychom je přímo usmrtili.“