Nad exhortací Amoris laetitia I.

Jsou biskupové a kněží, kteří veřejně a otevřeně prohlašují, že AL jasně představuje zpřístupnění svatého přijímání znovusezdaným rozvedeným, aniž by museli zachovávat zdrženlivost. Podle jejich názoru právě tato stránka svátostné praxe, která má podle nich prodělat významnou změnu, dělá z exhortace skutečně revoluční dokument. Předseda jedné biskupské konference interpretuje AL ve vztahu k párům v neregulérních svazcích na webových stránkách téže biskupské konference takto: „Je to milosrdné opatření, otevřenost srdce a ducha, která nepotřebuje žádné zákony, nečeká na žádné pokyny, ani nevyčkává na pobízení. Může a mělo by k tomu dojít hned.“

Tento názor dále potvrdila nedávná prohlášení P. Antonia Spadara SJ po biskupské synodě v roce 2015, že synoda položila „základy“ pro přístup znovusezdaných rozvedených ke svatému přijímání a „otevřela dveře“, které byly při předchozí synodě v roce 2014 ještě zavřené. Jak P. Spadaro tvrdí ve svém komentáři k AL, teď se jeho předpověď potvrzuje. Říká se, že P. Spadaro byl členem ediční skupiny, která AL vypracovala.

Cestu k nesprávným interpretacím připravil sám kardinál Christoph Schönborn, který při oficiální prezentaci AL v Římě o neregulérních svazcích řekl: „Moje velká radost z tohoto dokumentu plyne ze skutečnosti, že promyšleně překonává umělé, povrchní, jasné dělení na ’regulérní’ a ’neregulérní’.“ Tento výrok naznačuje, že neexistuje žádný jasný rozdíl mezi platným svátostným manželstvím a neregulérním svazkem, mezi lehkým a smrtelným hříchem.

Na druhé straně jsou biskupové, kteří tvrdí, že AL je třeba číst ve světle trvalého Magisteria Církve a že AL přístup ke svatému přijímání znovusezdaným rozvedeným neumožňuje, a to ani ve výjimečných případech. Toto tvrzení je v zásadě žádoucí a správné. Ve skutečnosti musí být obsah každého magisteriálního textu bez výjimky v souladu s dřívější nepřetržitou naukou učitelského úřadu Církve.

Není však žádným tajemstvím, že v mnoha kostelech jsou znovusezdaní rozvedení ke svatému přijímání připouštěni, aniž by se od nich vyžadovalo zachovávání zdrženlivosti. Je nutno přiznat, že některé výroky AL mohou být využity k ospravedlnění nepatřičné praxe, k níž na různých místech a v různých podmínkách života Církve již po nějakou dobu dochází.

Určité výroky v AL jsou objektivně náchylné k dezinterpretacím

Svatý otec František nás všechny vyzval, abychom se zapojili do úvah a dialogu o citlivých otázkách souvisejících s manželstvím a rodinou. „Myšlení pastýřů a teologů, jsou-li věrní Církvi, upřímní, realističtí a kreativní, nám pomůže dospět k větší jasnosti“ (AL, 2). Jestliže určité výroky AL analyzujeme s intelektuální poctivostí v jejich správném kontextu, zjistíme, že když se je snažíme interpretovat v souladu s tradičním učením Církve, ocitáme se v nesnázích. To je důsledkem absence konkrétního a výslovného potvrzení nauky a trvalé praxe Církve založené na Božím slovu a zopakované papežem Janem Pavlem II., který řekl: „Avšak církev potvrzuje svou praxi opírající se o Písmo svaté a nepřipouští k eucharistickému stolu věřící, kteří po rozvodu znovu uzavřeli sňatek. Nemohou být k němu připuštěni, protože jejich životní stav a jejich životní poměry jsou v objektivním rozporu se smlouvou lásky mezi Kristem a církví, kterou viditelně zjevuje a zpřítomňuje eucharistie. Mimoto je ještě jiný zvláštní, pastorační důvod: kdyby byli tito lidé připuštěni k eucharistii, uváděli by se věřící v omyl a zmatek ohledně učení církve o nerozlučitelnosti manželství. Svátost smíření, která otevírá cestu k svátosti eucharistie, může být udělena jen těm, kdo... jsou upřímně ochotni žít tak, že to už nebude v rozporu s nerozlučitelností manželství.

Konkrétně to znamená, že... se zavážou, že budou žít v úplné zdrženlivosti, totiž že se zdrží úkonů, které jsou vyhrazeny manželům“ (Familiaris Consortio, 84).

Papež František nestanovil „novou obecnou normu kanonického práva použitelnou pro všechny případy“ (AL, 300). V poznámce 336 však říká: „To platí i ve vztahu k disciplíně svátostí, neboť rozlišování může dojít k závěru, že v konkrétní situaci žádná těžká vina neexistuje.“ V AL 305 papež říká, evidentně v souvislosti se znovusezdanými rozvedenými, že „vzhledem k podmiňujícím okolnostem a polehčujícím faktorům je možné, že v objektivní situaci hříchu – kde subjektivní vina nemusí existovat nebo není úplná – může člověk žít v Boží milosti, může milovat a může také růst v životě milosti a lásky, dostane-li se mu k tomu pomoci Církve.“ V poznámce 351 papež vysvětluje svůj výrok tak, že „v některých případech to může zahrnovat i pomoc svátostnou“.

V téže VIII. kapitole AL, č. 298, papež mluví o rozvedených, kteří uzavřeli „druhý svazek, jenž se během času upevnil, s novými dětmi, prokázanou věrností, velkorysým sebedarováním, křesťanskou oddaností, vědomím jeho neregulérnosti a velmi obtížné cesty zpět, aniž by ve tím svědomí vznikl pocit, že by člověk upadl do nových hříchů. Církev uznává situace, kdy ´se muž a žena nemohou z vážných důvodů, například kvůli výchově dětí, rozejít, jak by byli povinni´.“ V poznámce 329 papež cituje dokument Gaudium et spes Druhého vatikánského koncilu, bohužel nesprávně, neboť v dané pasáži koncil mluví pouze o platném křesťanském manželství. Aplikace tohoto výroku na rozvedené osoby může vyvolávat dojem, že platné manželství lze klást naroveň svazku rozvedených, aspoň v praxi, ne-li teoreticky.

Připuštění znovusezdaných rozvedených ke svatému přijímání a jeho následky

AL bohužel neobsahuje žádné doslovné citace principů, které jsou základem učení Církve, ve formě, v níž jsou formulovány v č. 84 apoštolské exhortace Familiaris consortio a v encyklice Veritatis splendor papeže Jana Pavla II., zejména tyto pojmy zásadní důležitosti: „základní rozhodnutírdquo (Veritatis splendor, č. 67-68), „smrtelný a lehký hříchrdquo (tamt., č. 69-70), „proporcionalismus, konsekvencialismusrdquo (tamt., č. 75), „mučednictví a všeobecné a neměnné morální normyrdquo (tamt., č. 91 a násl.) . Přesné citace Familiaris consortio č. 84 a některých významných výroků z Veritatis splendor by vedly k tomu, že by AL nebyla napadnutelná heterodoxními interpretacemi. Obecné narážky na morální zásady a na nauku Církve jsou v kontroverzní záležitosti, která je jak citlivá, tak zásadně důležitá, jistě nedostatečné.

Někteří kněží a dokonce i biskupové již tvrdí, že v duchu VIII. kapitoly AL nelze vyloučit možnost, že znovusezdaní rozvedení mohou být ve výjimečných případech připuštěni ke svatému přijímání, aniž by museli žít v naprosté zdrženlivosti.

Přijmeme-li takovou interpretaci litery i ducha AL a chceme-li být přitom intelektuálně poctiví a respektovat princip sporu, musíme také přijmout následující logické závěry:

• Šesté Boží přikázání, které zakazuje jakýkoli sexuální akt mimo platné manželství, by nadále nebylo univerzálně platné, ale připouštělo výjimky. V tomto případě by to znamenalo, že rozvedení mohou praktikovat manželský akt a dokonce k tomu být vybízeni, aby jim to pomohlo zachovat „vzájemnou věrnost“, srv. AL, 298. „Věrnost“ by tedy mohla existovat v životním stylu, který přímo odporuje výslovné Boží vůli. Avšak vybízet ke skutkům, které jako takové jsou a vždy budou v rozporu s Boží vůlí, a legitimizovat je by znamenalo odporovat Božímu Zjevení.

• Slova samotného Krista: „Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučujrdquo (Mt 19,6) by nadále neplatila bez výjimky vždy a pro všechny manžele.

• Ve zvláštním případě by bylo možné přijmout svátost pokání a přistoupit ke svatému přijímání, i když by měl daný člověk v úmyslu nadále přímo porušovat Boží přikázání: „Nesesmilníš“ (Ex 20,14) a „Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučujrdquo (Mt 19,6; Gen 2,24).

• Dodržování těchto přikázání a Božího slova by v takovém případě bylo spíše záležitostí teorie než praxe, a vedlo by proto znovusezdané rozvedené k tomu, aby „klamali sami sebe“ (Jak 1,22). Bylo by tedy dokonale možné věřit v božský původ šestého přikázání a v nerozlučitelnost manželství a přitom podle toho nejednat.

• Božská Kristova slova: „Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství. Rozvede-li se žena se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství“ (Mk 10,12) by už nebyla všeobecně platná, ale podléhala by výjimkám.

• Trvalé, vědomé a svobodné porušování šestého Božího přikázání a posvátnosti a nerozlučitelnosti pravého a platného manželství (v případě znovusezdaných rozvedených) by už nebylo těžkým hříchem, to jest přímým protivením se Boží vůli.

• Mohly by existovat případy vážného, trvalého, vědomého a svobodného porušování jiného Božího přikázání (např. v případě dlouhotrvající finanční korupce), kdy by dotyčnému člověku mohl být umožněn přístup ke svátostem vzhledem k polehčujícím okolnostem, aniž by to bylo podmíněno upřímným rozhodnutím nadále se těchto hříšných a pohoršlivých skutků nedopouštět.

• Trvalá a neomylná nauka Církve by nadále nebyla všeobecně platná, zejména učení papeže Jana Pavla II. ve Familiaris consortio 84 a papeže Benedikta XVI. v Sacramentum caritatis 29, podle nichž je podmínkou k připuštění znovusezdaných rozvedených ke svátostem naprostá zdrženlivost.

• Dodržování šestého Božího přikázání a nerozlučitelnosti manželství by se stalo ideálem, jehož nemohou dosáhnout všichni, ale jen určitý druh elity.

• Nekompromisní Kristova slova přikazující lidem zachovávat vždy a za všech okolností Boží přikázání a dokonce kvůli tomu snášet značné utrpení, jinými slovy vzít na sebe kříž, by již neplatila jako absolutní pravda: „A svádí-li tě tvoje pravá ruka, usekni ji a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby jeden z tvých údů přišel nazmar, než aby celé tvoje tělo přišlo do pekla“ (Mt 5,30).

Připustit páry žijící v „neregulérních svazcích“ ke svatému přijímání a dovolit jim, aby praktikovaly úkony vyhrazené manželům v platném manželství, by se rovnalo uzurpaci moci, která nepřísluší žádné lidské autoritě, neboť by to znamenalo úmysl opravovat vůli samotného Boha.