Kardinál Dziwisz: tvrdohlavý, okouzlující a bezmezně oddaný

Pro mladé byla připravena výstava fotografií na téma milosrdenství, na jedné je papež František, na druhé papež Benedikt a na 25 fotografiích Jan Pavel II. Takto pojatá výstava je v jistém smyslu pochopitelná vzhledem k tomu, že současnému průměrnému osmnáctiletému polskému katolíkovi – což je z demografického hlediska přesně ta kategorie, kterou měly Světové dny mládeže oslovit – bylo sedm let, když Jan Pavel II. zemřel.

Pro novou generaci polské mládeže je Jan Pavel II. „postavou z učebnic dějepisu“ podobně jako polský národní hrdina z 11. století svatý Stanislav.

Hlavní rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že je zde člověk, který udržuje památku Jana Pavla II. nejen živou, ale téměř všudypřítomnou: kardinál Stanislaw Dziwisz, sedmasedmdesátiletý krakovský arcibiskup, který byl téměř čtyřicet let soukromým sekretářem arcibiskupa a později kardinála Karola Wojtyly, jenž se stal papežem Janem Pavlem II.

Upřímně řečeno, „osobní sekretář“ není ani zdaleka přesný termín, který by vystihl jeho roli, protože je pravdou, že Dziwisz se pro Karola Wojtylu stal téměř synem. Ti, jejichž vzpomínky sahají tak daleko do minulosti, v podstatě ani nemohou docenit Dziwiszův význam pro pontifikát Jana Pavla II., zejména v jeho pozdějších fázích, kdy již byla omezena papežova schopnost komunikovat a často potřeboval někoho, kdo by dokázal interpretovat jeho myšlenky okolnímu světu.

Například když Jan Pavel v roce 2001 navštívil Kazachstán a Arménii, jen několik dní po útoku na budovu Světového obchodního centra 11. září, hlavní média pokládala otázku, zda by papež mohl něco říct o možnostech amerických vojenských odvetných úderů.

Prvého dne Jan Pavel II. řekl cosi v duchu modlitby za mír, což bylo interpretováno jako jeho protiválečný postoj a následně bylo zaměněno s odlišným vyjádřením vatikánského tiskového střediska a vatikánského rozhlasu, což způsobilo zmatek ohledně toho, co tím papež skutečně mínil.

Oslovili jsme Dziwisze a požádali ho o vysvětlení. Klidně a autoritativně odpověděl: „Papež je proti válce.“ Tím se to vyjasnilo, protože všichni věděli a přijímali, že existuje jen jedna osoba, která může hovořit s jistotou, jež se zakládala na důvěrné osobní obeznámenosti s tím, co má Jan Pavel skutečně na mysli a na srdci. A právě to bylo řečeno.

Mimo to měl Dziwisz ohromný smysl pro humor, který se mohl projevit kdykoli a odlehčit potenciálně napjatou situaci. Například na závěr oné cesty do Kazachstánu a Arménie Dziwisz zval všechny novináře v papežově letadle jednoho po druhém dopředu, aby mohli strávit chvilku s Janem Pavlem II. Těsně přede mnou byl Bruno Batoloni z francouzské tiskové agentury AFP, který měl pověst žurnalisty píšícího o vatikánských konfliktech a skandálech – jinými slovy, dělal to, co novináři obvykle dělají.

Bartoloni byl nervózní ze setkání s papežem, o němž toho tolik napsal a jen málo z toho bylo lichotivé. Když se posadil vedle papeže, Dziwisz se usmál a řekl: „Svatý otče, měl byste vymýtit démony, kteří víří v hlavě tohoto chlapíka!“

Všichni se zasmáli a napětí zmizelo.

Při jiné příležitosti jsem byl v malé místnosti pro novináře, kteří podávali zprávy o návštěvě jednoho ze světových státníků u papeže – opravdu si již nevzpomínám, který to tehdy byl – a bylo to poprvé, kdy jsem musel čekat mimo papežskou knihovnu, zatímco probíhalo setkání papeže s onou význačnou osobou.

V jednu chvíli přišel Dziwisz s talířkem čokoládových bonbonů. (Později jsem pochopil, že to byl jeho běžný postup, jak jednat s reportéry a fotografy, kteří museli čekat během určitých událostí v papežském domě.)

Nikdo mě neinformoval o protokolu, takže když se zastavil přede mnou, popadl jsem hrst čokolády, nacpal si je do pusy a pak jsem zcela po vzoru Homera Simpsona s plnými ústy zamumlal „děkuju“. Na okamžik ztuhl, zjevně zaražený buranským chováním Američana, který stál před ním, ale pak se jen usmál a odkráčel.

Když mě po chvíli představoval Janu Pavlovi II., řekl: „Svatosti, tomuto muži není třeba udělovat požehnání... už snědl požehnaně čokolády!“

Jan Pavel se zasmál a já jsem cítil, že ze mě Dziwisz právě udělal papežova přítele.

Nyní již Dziwisz bude končit ve funkci krakovského arcibiskupa a Poláci spekulují o jeho nástupci na stolci hlavního pastýře města. Je nepravděpodobné, že v budoucnu bude zastávat výrazně aktivní roli ve vedení polské církve nebo v záležitostech státu.

Nic z toho totiž ve skutečnosti nepředstavuje jádro Dziwiszova odkazu. Je spíše strážcem plamene, mužem, kterého prozřetelnost více než kohokoli jiného vybavila k tomu, aby zajistil, že odkaz svatého papeže Jana Pavla II. bude předán následujícím generacím.

Během SDM 2016 novinářům řekl, že památka Jana Pavla II., této „mimořádné osobnosti“, stále žije v „celém světě“. To je jistě pravda – a jedním z důvodů, proč to tak zůstane, je i to, že tvrdohlavý, okouzlující a bezmezně oddaný Dziwisz ji jednoduše odmítá nechat zemřít.