Beatifikace Anděla z Dachau

26.09.2016, Radio Vaticana

V sobotu 24. září byl v německém Würzburgu blahořečen otec Engelmar Unzeitig z kongregace misionářů Mariannhill, který se narodil v roce 1911 v Hradci nad Svitavou (tehdejším Greifendorfu) a zemřel ve svých 34 letech jako mučedník v koncentračním táboře v Dachau.

Beatifikační liturgii celebroval kardinál Angelo Amato, prefekt Kongregace pro svatořečení, který také představil osobnost nového blahoslaveného pro Vatikánský rozhlas:

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

Otec Unzeitig byl zatčen protože otevřeně označoval nacismus za ideologii, která je v rozporu s evangeliem a ničí člověka. Byl proto nejprve uvězněn v Linci a poté po zfalšovaném procesu deportován v roce 1941 do koncentračního tábora v bavorském Dachau. Díky jeho otcovské péči o ostatní vězně se mu říkalo Anděl z Dachau. Jeho bezvýhradná láska k Bohu ho vedla k milosrdné lásce k těm, kdo - stejně jako on sám - trpěli a byli ponižováni, svou dobrotou dodával naději zoufalým vězňům v tomto lágru. Aby přinesl útěchu ruským vězňům, přeložil velkou část Nového zákona do ruštiny. Pomáhal těžce nemocným a doprovázel je až do konce. Navzdory nelidským podmínkám se snažil podržet vědomí důstojnosti člověka. Považoval svou situaci za poctu, za privilegium dosvědčovat Kristovu lásku. Síla jeho ducha vzbuzovala obdiv a pomáhala spoluvězňům snášet beznadějnou situaci. Svou službu lásky završil, když se nabídl jako dobrovolník ke službě vězňům nakaženým tyfem. Poté, co se sám nakazil, zemřel opuštěn a bez jakékoli péče. Bývá proto nazýván také mučedníkem lásky a německým Maxmilianem Kolbem.

V čem může být otec Engelmar Unzeigit vzorem pro dnešní dobu?

Otec Unzeitig je jakousi jiskrou autentického lidství v temné noci nacistického teroru. Ukazuje, že nikdo nemůže vykořenit dobrotu z lidského srdce. Jeho mučednická smrt je svědectvím víry, lásky a síly. Také dnes, stejně jako v dobách otce Engelmara, je Kristova církev diskriminována, pronásledována a ponižována. A děje se to nejen in partibus infidelium – mezi nevěřícími – ale také v Evropě, která často zapomíná na dědictví své křesťanské civilizace. Víra byla pro otce Unzeitiga nejvyšším dobrem a nejvzácnějším pokladem. Prožíval svou situaci vždy ve spojení s Bohem, v modlitbě a s neustálou připraveností milovat, pomáhat a těšit bližního.

Další články

Druhé přikázání v každodenním životě víry: Od morální váhy slova k pasti jednosměrného monologu

10.11.2026, RC Monitor 20/2026

Darování Božího jména člověku není pouhou teoretickou pravdou ani něco, co uctíváme pouze v liturgii. Dává nám tu výsadu zakusit tajemství nejvyšší důvěrnosti a blízkosti, které se chce hluboce zrcadlit nejen v řádu naší lidské řeči, ale celistvě v našich každodenních vztazích. Druhé přikázání nás volá k tomu, abychom posvátnost Boží přítomnosti vnášeli do každého vysloveného slova. To se v praktickém životě křesťana nejvýrazněji projevuje ve dvou klíčových oblastech: v závaznosti našich lidských slibů a v upřímnosti naší osobní komunikace s Bohem.

Pokušení obojakosti a hříchy proti lásce

07.10.2026, RC Monitor 18/2026

První přikázání Desatera zakazuje uctívat jiné bohy než Hospodina. Na straně jedné žádá naši celistvou odpověď na Boží bezpodmínečnou lásku k nám. Na straně druhé žádá věrnost cestě, ke které jsme se jakožto pokřtění ve svobodě zavázali. Bůh nás bere doslova za slovo a očekává svědectví víry, tj. důslednost a konkrétnost v našem jednání.

O hladu a halucinacích: jak fáze hladovění popisují upadající Západ

06.11.2026, Community in Mission

Vzhledem k mimořádně žalostnému stavu toho, co ještě zbývá ze západní kultury a křesťanstva, může být užitečné podívat se na současnou situaci optikou jednotlivých fází hladovění. Fyzický hlad je vážný problém a máme povinnost pomáhat těm, kdo hladoví a trpí podvýživou. V dnešní době je však ještě rozšířenější hlad duchovní, ne-li přímo hladovění. Stejně jako tomu je v případě fyzického hladu, zdrojem tohoto duchovního strádání není Bůh, který nám dává hojnost milosti a pravdy; tím zdrojem jsme my sami. Je jisté, že jde o zvláštní druh hladovění, neboť si ho z velké části způsobujeme sami. A co víc, zdá se, že se již nachází v pokročilém stadiu.

Společenství svatých

30.10.2026, RC Monitor 20/2026

V Apoštolském vyznání víry se modlíme: „Věřím v Ducha Svatého, svatou církev obecnou, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný.“ Toto starobylé vyznání nám připomíná, že církev sjednocuje a posvěcuje Duch Svatý a že vše, co církev vlastní, je společné těm, kdo do ní patří.

Misie bez kufrů

16.10.2026, RC Monitor 19/2026

Když se řekne misie, často si představíme evangelizaci v dalekých zemích, kde lidé ještě neznají Krista. A jistě právem: úkol církve nést evangelium do celého světa zůstává stále aktuální. Ne všichni však můžeme odejít na misijní území. Poslání křesťana je mnohem širší.

Rezignovali jsme na lidovou zbožnost?

19.10.2026, RC Monitor 19/2026

Začnu příběhem, který se skutečně odehrál při jednání katolické pastorační rady. Jeden farník v nejmenované farnosti navrhl uspořádat mariánské říjnové pobožnosti. Dříve bylo zvykem konat je každý den, nicméně jeho návrh byl daleko skromnější. Šlo by pouze o čtyři pobožnosti – každou neděli jedna. Struktura by byla jednoduchá a tradiční: mariánská píseň, růženec, litanie a mariánská píseň. Když se onen farník zeptal, jak na tento návrh pohlíží farní rada, dočkal se odpovědi: „Velmi pesimisticky!“

načíst další

Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky

Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.