My, matky dětí s Downovým syndromem, víme něco, co odborníci nikdy vědět nebudou

01.11.2016, CH

Dítě s Downovým syndromem je živou lidskou bytostí, touží být milováno stejně jako my ostatní. Stejně jako Sally Phillipsová, která moderovala pořad Svět bez Downova syndromu? na BBC2, i já mám dítě narozené s oním nadbytečným chromozomem. Takže by se dalo říct, že jsem s mimořádným zájmem poslouchala to, co říkala. Pořad v podstatě stále kroužil kolem otázky, nad kterou se Sally několikrát zamýšlela: „Přála byste si svět bez Ollyho?“ (jejího nezbedného dvanáctiletého syna) – nebo v mém případě, „Dokázala bych si představit svět bez Cecilie?“

V obou případech odpověď zní: „Samozřejmě že ne.“ Ale právě tuto otázku experti, lékaři, zdravotní sestry a další odborníci, kteří „radí“ těhotným ženám s pozitivními prenatálními testy na Downův syndrom, nikdy nepoloží. Pro ně je to prostě jen abstraktní záležitost „postižení – možná vážného“, „těžkého břemene“, „volba ženy“, nikdy se nevede diskuse o živé lidské bytosti, o člověku se jménem, který touží být milován jako my ostatní.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

Jeden z mých synů, který tento pořad také sledoval, mi později telefonoval a poznamenal, že když lidé mluví o „normálních“ dětech místo postižených, matce (o otcích včera večer nebyla zmínka) nikdy neřeknou: „A mimochodem, uvědomte si, prosím, že i normální dítě může způsobit mnoho zármutku; může se z něj stát narkoman, alkoholik či trestanec, anebo by mohlo být postižené později v důsledku nemoci, autohavárie a tak dále.“

Jinými slovy, je marné předvídat, jakou budoucnost bude mít dítě, které čekáte, nebo jak budete reagovat, až se narodí. Takže tou nejpřirozenější věcí (raději než invazivní a eugenický postup) je nechat tomu volný průběh. Tlak moderní společnosti nám však nedovoluje to udělat. Nevědomost nemusí být nutně sladká, ale může někdy vyvolat humánnější reakci, jako u matky, která mi kdysi řekla: „Kdybych se před porodem dozvěděla, že můj chlapeček ma Downův syndrom, pravděpodobně bych šla na potrat – ale teď (pohlédla na svého dvouletého synka oblečeného v poněkud velkých džínech) si to nedokážu ani přestavit.“

Sally Phillipsová se ve svém programu oprávněně vyhnula náboženskému hledisku. A přece se katolíci, kteří berou vážně hřích, možná také zamyslí nad tím, co mi řekla jedna žena poté, co se Cecilia narodila: „Ona nikdy nespáchá smrtelný hřích.“ Možná by to někdo měl říct těm, kdo – jako ve včerejším pořadu – stále mluví o „břemenu“ postižení.

Další články

Jak se dělá schizma

03.08.2026, RC Monitor 14/2026

Tradicionalistické Kněžské bratrstvo sv. Pia X. (FSSPX), poněkud hanlivě označované jako „lefebvristé“, zopakovalo 1. července 2026 svou někdejší historii. Tak jako zakladatel bratrstva arcibiskup Lefebvre vysvětil roku 1988 čtyři biskupy bez papežského pověření, uchýlilo se k obdobnému kroku i současné vedení bratrstva. Podle novelizovaných církevních trestních norem se jedná o spáchání deliktu popsaného skutkovou podstatou kánonu 1387 Kodexu kanonického práva: „Biskup, který bez papežského pověření vysvětí někoho na biskupa, a rovněž ten, kdo od něho přijímá biskupské svěcení, upadají do samočinné exkomunikace vyhrazené Apoštolskému stolci.“

Naděje uprostřed únavy

27.07.2026, RC Monitor 14/2026

Zdá se, jako by se únava stala jedním z nejvýraznějších znamení naší doby. Stačí sledovat dění kolem nás. Války, nejistota, napětí mezi lidmi, osamělost, ekonomické starosti i množství protichůdných názorů mohou snadno vyvolat dojem, že se svět ubírá směrem, který nedokážeme ovlivnit. Největším nebezpečím přitom není strach, ale pomalá ztráta naděje.

Celibát - boj o srdce, které patří všem

13.07.2026, RC Monitor 13/2026

V dnešní civilizaci, nasycené hédonismem, relativismem a epidemií sociálních sítí či pornografie, která degraduje ženy na pouhé objekty, je celibát kněze prorockým znamením. Pro mě celibát neznamená prázdnotu, ale naplnění duchovního otcovství, které vyvěrá z mého kněžského svěcení. Bůh mě nepovolal k tomu, aby nechal mé srdce zkamenět. Nepatřím k těm, o kterých básník Charles Péguy napsal: „Myslí si, že milují Boha, protože nemilují nikoho.“ Naopak. Celibát není jen statickým darem, ale především pokladem mého života, který musím vědomě bránit. „Neuveď nás v pokušení,“ se v modlitbě Otčenáš jistě každý den modlíte i vy. Pro mě to znamená spolupracovat s Bohem a bděle se stavět pokušením, abych dokázal milovat čistou a univerzální láskou.

načíst další

Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky

Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.