Rusové až příliš dobře znají státem podporované násilí. Není divu, že nesnáší potraty

Rusové nejsou tak hákliví. Vytrpěli 70 let státem podporovaného násilí všeho druhu – vůči politickým disidentům, nevinným lidem, kteří se ocitli na nesprávné straně zákona, a vůči nenarozeným dětem – a už toho mají plné zuby. Autoři petice hodlají získat milion podpisů.

Oživená ruská pravoslavná církev petici silně podporuje: Mezi jejími signatáři je moskevský patriarcha Kirill. Petice rovněž vyzývá k zákazu abortifacientní antikoncepce (postkoitální pilulky), kterou organizátoři nazývají „aktem podobným pohanskému obětování dětí“. Varují též ruskou společnost, která se zdá být mnohem více duchovní než ta naše, že potrat, kromě toho, že způsobuje snižování populace, má za důsledek „ztrátu Božího požehnání“.

To nejsou slova, která by se Angličanům snadno říkala – nebo aspoň ne na tak emocionálně vypjaté téma, jako je potrat. Nemáme rádi, když se na veřejnosti mluví o Bohu. Kdysi jsem se zeptal přítele, který vyrostl v Tasmánii, jaká je jeho země. Odpověděl, že ještě žije ve stínu svých temných dějin (Tasmánští bílí osadníci v 19. století doslova vyhubili původní domorodé obyvatelstvo.) Tehdy mě napadlo, že něco podobného Jungovu pojmu „kolektivní nevědomí“ může infikovat celou zemi – to, co křesťané nazývají „hříchy otců“.

V Rusku se plápolající „kolektivní vědomí“ postupně proměňuje v silnou revoltu proti násilné, bezbožné společnosti, kterou přetrpěly předchozí generace Rusů. P. James Rosselli to zdůraznil v komentáři o Ruské pravoslavné církvi mimo Rusko, když napsal: „Trvá dlouhou dobu, než světlo konečně překoná 70 let krutě vnucovanou temnotu, ale... církev vzkvétá a roste. A ,Svatá Rus‘ se znovu probouzí.“

My jsme v naší zemi netrpěli tak, jak trpěli Rusové. Někdy lze jen prostřednictvím utrpení pochopit, co je v životě skutečně důležité.