Michael Novak, R.I.P.

Skok o rok a půl dopředu. Jsem na stáži v jedné washingtonské instituci. A nutnost se zrealizovala, večeře u Michaela Novaka doma. Koupím na Union Station nějakou láhev vína (asi nic moc; něco, co odpovídalo možnostem chudého studenta z Prahy).

Doma u něj: mírná hádka mezi otcem a dcerou, manželka Karen (malířka a umělkyně; zesnula dřív, než on) a sestra. Sestra, která pracovala pro Pentagon nebo CIA, nebo nějak tak, svobodná, nevdaná, bezdětná. Ty jsou nejvíce loajální zaměstnankyně; provdají se za svou práci.

Skok o čtyři roky dopředu. Podzim 1997, Václav Havel pořádá Forum 2000, Michael Novak je jedním z hlavních řečníků. Večeře s pár přáteli v restauraci kousek od pražského Hradu. Michael nekouří; ale řekne něco, co mě překvapilo. Vezme jednu cigaretu od Pavla Bratinky nebo Jirky Skalického - a udělá, co jsem neviděl nikdy předtím ani potom: zanoří ji do ohně svíčky, ať sama hoří. A pak s požitkem inhaluje…

Jeho nejvýznamnějším dílem byl Duch demokratického kapitalismu z roku 1982. Otázka: „Jaký honorář chcete, když Vaši knihu přeložíme do polštiny a vydáme?“

Odpověď: „Žádný, jen jeden výtisk pošlete polskému papeži.“

Stalo se. A tak v roce 1991 vyšla papežská encyklika Centesimus Annus; ta nejvíce pro-kapitalistická encyklika v dějinách papežství.

Michael Novak se narodil do chudé, výrazně chudé americké rodiny slovenského původu v západní Pensylvánii. A uvědomil si jednu věc: díky lidské tvořivosti lidé nemusí zůstat chudí. Díky kapitalismu se jim může dařit lépe. A napsal to. Tím se proslavil.

Byl poradcem prezidenta Reagana, byl americkým velvyslancem při Komisi OSN pro lidská práva v Ženevě v polovině 80. let 20. století, byl mnohým.

Ale především byl křesťanem. Kdybych měl říct, která z jeho knih měla na mě největší vliv, tak to nebyla žádná z těch slavných. Byla to kniha „Proč jsem katolíkem“ z roku 1983, když mu bylo 50 let (což je věk, kterému se pomalu blížím). To je kniha, která, mezi dalšími, mi hodně pomohla ke konverzi.

Je to dávno, patnáct, možná dvacet let. Předseda sněmovní komise pro státní vyznamenání (Jan Kasal) se obrátil na ředitele jednoho institutu s dotazem, zda by doporučil, aby Michaelovi Novakovi bylo uděleno české státní vyznamenání. Ředitel samozřejmě doporučil, ale ďáblíci, kteří v něm žijí, mu našeptali poslední větu toho doporučení:

„…Michael Novak neudělal nic, za co by se Česká republika musela stydět; ale bohužel nemohu garantovat, že Česká republika neudělala nic, za co by se nemusel stydět Michael Novak.“

Po mnoha, mnoha letech mi bylo řečeno, že ta věta žila svým životem v koridorech a kuloárech Sněmovny…

Zemřel v požehnaném věku 83 let a my ostatní, kteří jsme měli tu čest ho znát, se radujeme z toho, že z laskavosti takto vstřícného a mírného člověka se nyní mohou těšit nebeští andělé.

Michaele, Requiescat – a časem na shledanou.