Řeholnice, která riskovala svůj život, když učila otroky

Podle systému plaçage mohly svobodné barevné ženy (termín používaný v tehdejší době pro lidi plného nebo částečného afrického původu, kteří už nebyli nebo nikdy nebyli otroky) uzavřít neformální manželství s bohatým bílým majitelem plantáží, kteří často měli své legitimní rodiny. Byl to tvrdý systém, ale poskytoval svobodným barevným ženám pohodlný, a mnohdy dokonce i přepychový život.

Henriette byla v dětství vzdělávána ve francouzské literatuře, hudbě, tanci a ošetřovatelství, aby se mohla stát „vydržovanou ženou“ bohatého bělocha.

Avšak ve svých dvaceti letech prohlásila, že vzhledem k jejímu náboženskému přesvědčení je pro ni životní styl plaçage, na který byla připravována, nepřijatelný. Byla vychována jako katolička, což bylo pro svobodné barevné lidi v tehdejší době typické. Zakusila hluboké setkání s Bohem a věřila, že systém plaçage se protiví církevnímu učení o posvátnosti manželství.

Od svých 14 let pracovala jako učitelka, přičemž její odhodlání pečovat o chudé a vzdělávat je rostlo. Ačkoli byla jen z osminy Afričanka a mohla být považována za bělošku, vždy o sobě hovořila jako o Kreolce nebo svobodné barevné osobě, čímž způsobovala konflikt ve své rodině, která ji při sčítání lidu nahlásila jako bělošku.

V roce 1836 se Henriette rozhodla zasvětit svůj život Bohu a použila výnos z dědictví, aby založila malou neuznanou kongregaci Sester Očišťování blahoslavené Panny Marie. Kvůli svému původu nemohla vstoupit k voršilkám ani karmelitkám, které tehdy přijímaly pouze bílé ženy.

Z této skupiny nakonec vznikla kongregace Sester Svaté rodiny, oficiálně založená roku 1842 v kostele svatého Augustina. Stejně jako Henriette se i další dvě zakládající sestry zřekly života v systému plaçage.

Sestry učily náboženství a další předměty otroky, i když to bylo tehdy nezákonné a trestalo se smrtí či doživotním vězněním.

Vyzývaly také svobodné kvadronky (ženy, které byly ze čtvrtiny afrického původu), aby se vdávaly za muže ze své vlastní společenské vrstvy, a povzbuzovaly páry otroků, aby nechaly svůj svazek požehnat Církví.

Sestry také založily domov, kde pečovaly o staré ženy, z nichž mnohé byly pravděpodobně bývalé otrokyně. Byl to první pečovatelský domov svého druhu založený Církví v USA a vznikl proto, že se v něm sestry staraly o nemocné a umírající během epidemie žluté zimnice, která zasáhla New Orleans v roce 1853 a 1897.

Kongregace, která rostla a šířila své poslání po celém Jihu, zakládala domovy pro sirotky a nakonec i školy.

Henriette DeLille zemřela v roce 1862 ve svých 50 letech, tedy v relativně nízkém věku, pravděpodobně na tuberkulózu. V době její smrti měla kongregace 12 členek, ale do 50. let 20. století se jejich počet zvýšil na 400.

Sestry Svaté rodiny stále působí v Louisianě, pracují v domovech s pečovatelskou službou a také jako učitelky i jako pastorační pracovnice.

V roce 1988 tehdejší matka představená řádu požádala o zahájení kauzy svatořečení Henriette DeLille. Ta byla prohlášena Služebnicí Boží a 27. března 2010 ji papež Benedikt XVI. prohlásil za ctihodnou. Pro její blahořečení, další krok v procesu před kanonizací, je zapotřebí zázrak na její přímluvu.

Během svého života byla Henriette inspirována touto modlitbou, kterou si zapsala v jedné ze svých náboženských knih: „Věřím v Boha, doufám v Boha. Miluji. Chci žít a zemřít pro Boha.“