Svatá Eucharistie – tlukoucí srdce církve

Milé sestry, milí bratři,

dnes večer se dostáváme k dění při Poslední večeři. Tehdy se Ježíš sešel se svými učedníky, aby jim a dnes nám, své Církvi, daroval svátost své lásky, svatou eucharistii. Svými slovy: „Toto jest mé tělo“, „toto jest má krev“ (Mt 26,26-28) proměňuje dary chleba a vína, aby nám dal sám sebe, aby s ním každý z nás mohl mít communio, společenství. Proto je dění na večeřadle, svatá eucharistie tlukoucím srdcem Církve. Z ní žije, jak výslovně napsal papež sv. Jan Pavel II. ve své encyklice „Ecclesia de Eucharistia“ (č. 1).

Z čeho žijeme – osobně a jako Církev –, když slavíme eucharistii? Žijeme z oslavy smrti a vzkříšení Ježíše Krista. V ní se nám nabízí náš Pán za pokrm. Nejen učedníkům, kteří s ním tehdy byli na večeřadle, ale také nám, nyní v tuto hodinu a samozřejmě každou neděli, den za dnem. V porovnání s apoštoly se tedy rozhodně nenacházíme v horší pozici. Protože přijímáme totéž Tělo Páně jako tehdy oni. A pijeme tutéž Krev Páně jako tehdy oni. Zakoušíme tutéž lásku a jsme přijímáni to téhož společenství jako tehdy oni. Protože: „Není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově těle?“ (1 Kor 10,16)

Tím, že slavíme a přijímáme eucharistii, se stáváme údy Kristova těla, kterým je Církev. Tímto způsobem eucharistie tvoří Církev, buduje ji. Nikoli smyšlenou, nikoli vysněnou Církev, ale Církev Ježíše Krista. Proto ten, kdo přijímá Tělo Páně a předtím – na závěr eucharistické modlitby – odpovídá souhlasně amen, říká „ano“ tomu, že Ježíš je skutečně přítomen, a to nejen v obrazném nebo přeneseném smyslu. Říká „ano“ tomu, že je Kristus skutečně přítomen, a to nejen v subjektivním přesvědčení věřících. Říká „ano“ tomu, že Pán je podstatně přítomen, to znamená ve své hluboké, smysly nepostižitelné realitě, nikoli však vnějšími projevy, které zůstávají stejné jako u chleba a vína. Říká své „ano“ jednotě s papežem a biskupem a říká „ano“ obecenství svatých a modlitbě za zemřelé.

Proto musí každý, kdo chce přijmout Tělo Páně, sám sebe důkladně zpytovat, zda tomuto všemu skutečně může říci ano. Protože kdo přijímá svatou eucharistii, je spojen s Kristem a stává se údem jeho těla a tím také členem konkrétní Církve, která je reprezentována papežem a biskupem. Svatá eucharistie samozřejmě není jenom pokrmem. Neboť když ji slavíme, konáme to, co dělal Ježíš – konáme to na jeho památku. A když tak činíme, koná něco i Ježíš. Stejně jako tehdy na večeřadle je totiž tělesně přítomen pod způsobami chleba a vína, a zpřítomňuje nám tak svou oběť na kříži. Ježíšova přítomnost v eucharistii totiž znamená nejen přítomnost jeho osoby, ale též zpřítomnění celého jeho spásného díla, zejména jeho oběti na kříži. Protože pod způsobou chleba dával Ježíš jíst tehdy učedníkům a nám dnes své Tělo obětované na kříži a pod způsobou vína jim i nám dává pít svou Krev, kterou následujícího dne prolil na kříži. Tudíž to, co Ježíš konal při poslední večeři, předpokládalo oběť na kříži, bylo to její předjímkou. Na kříži však Ježíš obětoval sám sebe za spásu světa, obětoval se za mě i za vás. Proto je mše svatá vždy také mešní obětí.

Jeho oběť totiž má být také naší obětí, obětí Církve. Avšak, milé sestry, milí bratři, nemůžeme činit pouze vnějškově to, co tehdy dělal on, totiž pronášet nad chlebem a vínem slova, která on tehdy říkal, a potom vzít a jíst a pít na jeho památku. Konat to, co on udělal, znamená, že také přijmeme účast na jeho obětní oddanosti Otci. A touto účastí se tak spolu s Kristem stáváme obětním darem Bohu. Protože tím, že získáváme podíl na onom chlebu a onom kalichu, a tudíž na samotném Pánu, stáváme se v Duchu svatém údy jeho těla, a skrze něho, s ním a v něm živou obětí k chvále Otcovy slávy.

Někdy slýcháme, jak křesťané říkají, že jim mše svatá nic nedává. Nebo: Už víckrát nepřijdu, jestli se mše v tomto kostele nebude konat v obvyklou dobu jako doposud. Milé sestry a bratři, pokud rozumíme alespoň něčemu z toho, co se tehdy odehrálo na večeřadle a od té doby je zpřítomňováno při každé mešní oběti, pak nám taková slova nemohou být lhostejná. Jako by v prvé řadě šlo o to, co ze mše svaté budeme mít my! Nejde snad předně o to, že my máme něco dát, že se máme darovat Bohu? Vydat mu sebe sama! Levněji to totiž již nejde! Pročpak ne? Protože Bůh nám ve svém Synu dal vše, sám sebe! A Syn dal na kříži všechno, co měl: svůj život. Věřit znamená: Odpovědět na to nejen svými ústy, ale celým svým životem. Chceme-li skutečně slavit mši svatou, musíme se spolu s Kristem vydat Otci. To je smyslem eucharistie.

Ten, kdo se s Kristem vydá Bohu, nemusí mít strach. Svůj život neztratí! Neztratí sebe sama! Nevzdává se! Nevyjde s prázdnou! Naopak, získá všechno – jako Kristus. Protože ten byl naplněn velikonoční slávou, velikonočním Božím životem. A přesně to se děje s námi. Tím, že dostáváme svaté přijímání, jsme prostřednictvím slavení eucharistie obdarováni Božím věčným životem, příslibem budoucí slávy, závdavkem věčného života.

Proto my křesťané nemůžeme být bez slavení mše svaté. Zejména v neděli! Proto ji nelze nahradit ani sebekrásnější bohoslužbou slova. Proto když v neděli slavíme eucharistii, pak to, co tam slavíme, vnášíme do celého týdne, do toho, jak žijeme, to znamená, že se celý náš život stává vyjádřením naší oddanosti Bohu. Neboť: Jak píše apoštol Pavel, ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu (Řím 14,8).

Náš život, milé sestry a bratři, se tak stane životem lidí, kteří spolu s Kristem patří zcela Bohu. Kristu se jeho oddanost ve smrti stala branou k životu. Svým životem a smrtí na kříži vstoupil do velikonoční slávy. I nás uvádí účast na jeho oběti do velikonočního života. Proto nyní společně plňme to, čím nás pověřil. Čiňme na jeho památku to, on konal onoho večera. A – budeme žít!

Amen.