Katolická církev v Irsku musí opustit model čerpací stanice

V nové studii vydané v jezuitském časopise Studies tento emeritní profesor morální teologie na St Patrick’s College Maynooth upozorňuje, že nedělní povinnost vytváří to, „co lze nazvat modelem církve jako ,čerpací stanice‘, který i v souvislosti se snižujícím se počtem duchovních vytváří obrovský tlak na jejich časové možnosti a omezenou energii“.

Poukázal na předpoklad „zainteresovaných“, že církev bude poskytovat jisté služby věřícím, aby laici mohli plnit své povinnosti.

(Zbývající, převážně starší) věřící jsou spokojeni, protože „byli na mši“ a jejich postoj bývá často takovýto: čím je mše kratší, tím lépe.

V důsledku toho, připomíná P. Twomey, se duchovenstvo, které je si toho vědomo, snaží obřad zredukovat na minimum.

Pokud jde o návrhy, které předložilo Sdružení katolických kněží na snížení nedostatku kněží a jejich průměrného věku, Dr. Twomey upozorňuje, že jsou založeny na stejném tradičním modelu, totiž na poskytování pastoračních služeb lidem jako v čerpacích stanicích. Jediným výsledkem je vysušená liturgie.“

Tento misionář Božího Slova konstatuje, že hlavním cílem udělovatelů eucharistie je, jak se zdá, zkrácení doby potřebné k podávání svatého přijímání.

„Lektoři čtou texty Písma, které jim evidentně nedávají žádný smysl. Velmi často čtou nesrozumitelně nebo je ani není slyšet. Stejně jako je tomu u udělovatelů svatého přijímání, se jejich přítomnost jeví jako symbolické uznání zapojení laiků, obzvláště v případě žen, avšak jen s mizivým vědomím toho, že lektoři, udělovatelé eucharistie, členové pěveckého sboru (pokud vůbec existuje) a ministranti potřebují teologické školení podobně jako kněží potřebují další formaci a vzdělávání.

Výsledkem toho všeho je situace, domnívá se P. Twomey, kdy je „zdroj a vrchol křesťanského života redukován na povinnost s co nejmenší snahou vyžadovanou od kněží i laiků“.

Dodal, že liturgie v Irsku je obecně „nezajímavá“, a není podle něj žádným překvapením, že se se při ní mladí lidé nudí, když se jí účastní.

Na jiném místě ve své studii uvádí, že jeho kniha Konec irského katolicismu? roznítila pozoruhodnou diskusi, především svým radikálním návrhem restrukturalizace diecézí tak, že by se jejich počet snížil z šestadvaceti na dvanáct, nebo dokonce na pouhých šest.

Ačkoli se o tom diskutovalo v biskupské konferenci i v Římě, irští biskupové tento návrh odmítli a „rozmluvili jej i římským autoritám s tím, že pokud se nyní změní hranice diecézí, budou se v budoucnu vždy spojovat se stigmatem kněžských skandálů“.

Tento bývalý profesor na St Patrick’s College Maynooth ve své studii i ve své knize tvrdí, že tradiční irský katolicismus – navzdory jeho mimořádným úspěchům v oblasti vzdělávání a zdravotní péče – nebyl plně katolický ani plně irský.

Jeho základní teze zní tak, že největší slabinou irského katolicismu je antiintelektuální předpojatost a následný nedostatek sebekritiky.

„Obsahoval v sobě semena svého současného zániku. Žijeme mezi troskami pokřiveného kulturního vyjádření katolicismu, jehož nejhoršími projevy jsou skandály a zakrývání, a nyní jako církev prožíváme konec tohoto kulturního fenoménu.“

Na druhou stranu největším úspěchem irské církve je její misijní tradice, kdy irští misionáři nejprve v 7.-12. století a potom ve století 19. a 20. opustili vše a šli až na samý konec světa, „aby přinášeli evangelium chudým, uzdravovali nešťastné – a vedle toho na všech kontinentech vytvářeli společenství svým působením v oblasti vzdělávání a zdravotní péče“.

Ale dnes povolání k misii zcela umlklo, podotkl.

Nedostatek duchovních vůdců a nouze o povolání k misii poukazují podle Dr. Twomeyho na zdroj skutečné krize, které církev čelí: na krizi víry.

„Předpokládá se, že to, čemu čelíme, je skutečná krize identity způsobená naším světem v období postmoderny a postpravdy. Přesněji snad lze říci, že naše současná krize je pravděpodobně kombinací krize víry a krize identity.“

Dodal, že ač je modlitba východiskem z osobní krize víry, není přesvědčen o tom, že by modlitba, jakkoli je důležitá, byla dostatečná k překonání současné krize víry, která církev tak vyčerpává.