Smutný výsledek irského referenda

To znamená, že ženy sdílejí jednotný postoj k této záležitosti a implicitně se tím přiznává, že Varadkar ženám nedůvěřoval během mnoha let, kdy zrušení dodatku nepodporoval. Nehledě na ironii jeho kampaně průzkumy naznačovaly už dávno, že osmý dodatek bude zrušen a že bude následovat změna legislativiy, která zlikviduje jeden z posledních charakteristických rysů katolického Irska.

Toto referendum tedy znamená konec jedné éry – jak pro Irsko, tak pro Evropu, kde Malta a Severní Irsko budou patřit k posledním, kdo radikálně omezují přístup k potratu. Stejně jako tam byla i v Irské republice právní tradice silně ovlivněna převládajícím náboženstvím v zemi. Irská ústava přijatá v roce 1937 je důrazně křesťanský politický dokument. Jeho preambule nezačíná slovy „my, lid“, jako v její americké či indické obdobě, ale odvoláním se k „Nejsvětější Trojici, od níž pochází veškerá moc a ke které se v konečném důsledku musí vztahovat veškeré činy lidí i států“. Její obsah uznává „všechny naše povinnosti vůči našemu božskému Pánu Ježíši Kristu“.

Ústava odráží to, jaký mimořádný status měla katolická církev v životě Irska. Článek 41 uznává, že rodina je „přirozenou primární a základní jednotkou společnosti a jako morální instituce vlastní nezcizitelná a nepsaná práva, jež předcházejí a jsou nadřazená všem pozitivním zákonům“. Uznává, že „žena svým životem v domácnosti poskytuje státu podporu, bez níž by nebylo možno dosáhnout obecného dobra“ a že „stát se proto má snažit zajistit, aby se matky nemusely z ekonomických důvodů zapojovat do pracovního procesu, a zanedbávat tak své povinnosti v domácnosti“. Zasazuje se také o to, že bude „s mimořádnou péčí chránit instituci´manželství´, na níž je vybudována rodina, a bránit ji před útoky“. Článek 42 uznává, že „primárním a přirozeným vychovatelem dítěte je rodina“ a respektuje „nezcizitelná práva a povinnosti rodičů poskytovat – podle svých prostředků – dětem náboženskou, morální, intelektuální, tělesnou i sociální výchovu“ s tím, že rodiče mohou tuto výchovu svobodně poskytovat „doma nebo v soukromých školách či ve školách uznaných nebo zřizovaných státem“.

Irská ústava se přirozeně vyvíjela tak, aby dokázala reagovat na nové problémy, ale dělo se tak v kontextu, kde se katolická církev těšila obrovským společenským výhodám a ovládala téměř všechny základní a střední školy a byla jí věrna velká část národa. V roce 1979 Jan Pavel II. při papežské návštěvě slavil mši před 1,25 milionu lidí – třetinou obyvatelstva Irské republiky. Jednalo se o největší shromáždění v jejích dějinách. O čtyři roky později, v roce 1983, irští voliči přijali osmý dodatek, který zaručuje právo na život nenarozených, pokud nejde o velmi extrémní situaci. Ale 80. léta představují obrat v irských dějinách, vyznačující se vrcholem své katolické společnosti a zároveň začátkem jejího konce. Sekularizace Irska proběhla náhle. Legalizace homosexuálního chování v roce 1993 a rozvodu v roce 1995 byly důsledkem radikální změny sexuální etiky v názorech obyvatelstva i v politice. V roce 2015 se Irsko stalo první zemí na světě, která legalizovala manželství homosexuálů na základě celonárodního hlasování, a v roce 2017 se Varadkar stal prvním irským homosexuálním premiérem. Postoje k osobám LGBT v Irské republice patří nyní k nejliberálnějšími na světě. Progresivní politika je podporována především velkým počtem mladých voličů. Jejich postoje ilustrují, že katolická církev nedokázala nikterak vštípit morální hodnoty generaci, jejíž výchovu si v podstatě monopolizovala. Výsledkem je kultura, která sice nikdy nepřijala protestantskou reformaci, ale přesto žije s jejími „neúmyslnými následky“. S tím jak klesá účast věřících na mších, stává se stále zjevnějším, že katolická církev prohrála bitvu o náboženskou příslušnost v republice, ačkoli protestantské církve ji nevyhrály.

Je několik důvodů, které vysvětlují rychlou sekularizaci Irska. Dopad modernity usnadněný internacionalizací sdělovacích prostředků odhalil morální a kulturní izolacionismus, který převládal po většinu 20. století. Vzorce migrace a návratů podpořily liberální hodnoty u mnohých příslušníků střední třídy. Ale nic nepoškodilo katolickou církev víc než strašlivá posloupnost skandálů kněžského zneužívání s důsledky, jimiž byly takové dokumenty, jako je Zpráva z Cloyne (2011), jež se staly tématem jednoho z nejvýznamnějších proslovů v irských politických dějinách. Tehdejší Taoiseach Enda Kenny vysvětlil důvody, proč tato zpráva dokumentující „znásilňování a mučení dětí“ přivedla „vládu, irské katolíky a Vatikán k bezprecedentnímu klíčovému okamžiku“. Odsoudil „nefunkčnost, odloučení a elitářství“ a „narcismus, který převažuje v kultuře Vatikánu do dnešních dní“ a odhalil „pokus Svatého stolce potlačit vyšetřování (zneužívání dětí) v suverénní, demokratické republice“.

Ta, jak uvedl Kenny, „není polepšovnou nebo Magdaleniným Irskem, kde šustot kleriky dusilo svědomí i lidskost a houpání kadidelnice ovládalo irský katolický svět“. Irsko „zanedbávalo své děti“ již příliš dlouho a „jako Taoiseach chci udělat vše na ochranu posvátného období dětství a obnovit jeho nevinnost“. Reakcí vlády na strašlivá odhalení kněžského zneužívání bylo to, že trvala na bezpečnosti dětí. Samozřejmě musí vždy existovat rovnováha práv, jak to vyjadřuje osmý dodatek, a pochopitelně tu vždycky budou hrozivé a eticky složité případy, které jsou na hony vzdálené chladné logice právních nařízení – případy, na které účastníci kampaně proti zrušení osmého dodatku ne vždy reagovali s milosrdenstvím, laskavostí, či dokonce základní lidskostí. Ale zůstává děsivou ironií, že poté, co jeden premiér mimořádné bránil „posvátné období dětství“, přichází výzvy jeho nástupce k rozšíření přístupu k potratům.

Průzkumy ukázaly, že jasná většina voličů podporovala návrh na zrušení dodatku, přestože tento náskok od ledna poklesl o devět procentních bodů. Kampaň na sociálních sítích oslavuje ty, kdo přicházejí domů, aby hlasovali, a používá stejný hashtag #HomeToVote, kterým před několika lety vybuzovali kampaň za manželství homosexuálů. Emigranti se vrátili, aby odsekali hodnoty, které kdysi bývaly nedotknutelné, a zapomínají, ke komu a s jakými důsledky, jak uvádí ústava, se musí vztahovat „veškeré činy lidí a států“. 25. května výsledek referenda potvrdil, že katolické Irsko je nenávratně ztraceno.