Jak byli Irové manipulováni, aby hlasovali pro potrat

Referendum vyhlásil taoiseach (premiér) Leo Varadkar, který sám sebe považuje za jakéhosi křížence Justina Trudeaua a Emmanuela Macrona, za muže, který byl přímo stvořen cílovou skupinou respondentů. S podporou velmi schopného propagandistického týmu a během dlouhých líbánek s médii, které trvají od jeho zvolení v loňském roce, se snaží hrát roli módního buržoazního liberálního reformátora, který vyvede Irsko z temna do 21. století.

V posledních několika letech se zvyšuje tlak na jeho údajně konzervativní stranu Fine Gael, aby změnila irské potratové zákony a zajistila větší jasnost v zákonech. Varadkar si stejně jako všichni dobří revolucionáři nechtěl nechat příhodnou krizi ujít. Mohl se zachovat jako vůdce skutečně konzervativní strany a navrhnout kompromisní reformu, jež by umožňovala potrat v případě znásilnění. Přesto v nadmíru krutém a nečestném projevu fanatismu, kterým dal najevo své radikální názory, se společně se svou vládou rozhodl pro hlasování ve hře s nulovým součtem. Veřejnosti byla poskytnuta možnost povolit neomezený potrat až do 12. týdne těhotenství, nebo zachovat dodatek, který i po následných novelizacích mohl za jistých okolností komplikovat přístup k potratu i obětem znásilnění.

A v tom se skrýval vychytralý úskok: dokonce i mnozí zastánci odstranění dodatku byli hluboce znepokojeni tím, že by potrat byl povolen až do 12. týdne, a jako důvod pro své „ano“ v referendu uváděli právě případy znásilnění. Obdobně mnoho z těch, kteří hlasovali „ne“, nebyli nijak zvlášť nadšeni určitými interpretacemi, že dodatek a jeho následné novelizace by potenciálně zakázal potrat i v případě znásilnění (potrat je povolen, pokud je ohrožen život ženy nebo existuje riziko sebevraždy).

Toto referendum však nikdy nemělo za cíl dosáhnout kompromisu nebo nabídnout rozličné možnosti hlasování: mělo nabídnout dvě úzce vymezené možnosti s plným vědomím toho, že mnoho ohleduplných lidí bude hlasovat „ano“ ze soucitu s takzvanými těžkými případy a navzdory výhradám k tomu, jak je navrhovaný nový zákon radikální.

Součástí zdůvodnění navrhované legalizace do 12. týdne bylo to, že kvůli potratu odcestovalo v roce 2016 z Irska do Británie 3265 žen a stovky si přes internet koupily potratové pilulky. Nic necharakterizuje zemi, která ztratila své sebevědomí, tak přesně jako slova: „No dobrá, vždyť to stejně dělají, tak můžeme toto jednání klidně legalizovat.“ Navíc to bylo ještě spojeno s narůstající posedlostí tím, co dělají jiné země. Namísto toho, aby kampaň za odstranění dodatku obhajovala morálnost svého cíle, byla plná nesmyslného newspeaku, vyzývala Irsko, aby jednalo jako „civilizovaná“ země a zaujala místo mezi „pokrokovými“ státy světa.

Navzdory tomu, že kampaň proti odstranění dodatku taktně omezovala hlas katolického duchovenstva, které po letech skandálů postrádá jakoukoli morální autoritu, se zdálo, že někteří propotratoví aktivisté jsou pevně odhodláni nazývat zachování osmého dodatku zákeřným katolickým spiknutím proti ženám a výstižně svůj postoj vyjádřili na plakátech větou „Pryč s růžencem od mých vaječníků“. Mezitím byla bez náznaku ironie na straně bojující za odstranění dodatku vítána a podporována akce Irů a jistě i příslušníků dalších národů v Hollywoodu, kteří vyzývali irské voliče, aby respektovali práva žen. Bylo to jasné pokrytectví: na jedné straně říkali, aby katolická církev mlčela, protože systematicky trýznila ženy tím, že je čas od času ponižovala a degradovala, zatímco na straně druhé byly názory těch, kdo přicházeli z Hollywoodu Harveyho Weinsteina, oslavovány tak, jako by snad měly být brány vážně. Pokud tedy někdo trvá na takovéto hloupé hře, že jste vinni už jen svou příslušností k nějaké organizaci, pak by se aspoň měla hrát fair.

Výzva k „respektování práv žen“ byla jedním z mnoha nepřímých obvinění z mizogynie, což se v kampani ukázalo jako účinný nástroj společně s dalšími slogany jako „Důvěřuji ženám“, které používali zastánci zrušení dodatku a naznačovali tak, že každý muž, který hlasuje proti odstranění, je vůči ženám hluboce podezíravý, a že každá žena, která hlasuje proti odstranění dodatku, je jakýmsi strýčkem Tomem v genderovém podání, a škodí tak svému vlastnímu rodu.

Představa, že Irsko je politicky konzervativní, je zkreslená charakteristika často hlásaná v domácích i zahraničních mediích. Tento mýtus by nyní měl zemřít – takováto radikální změna zákona by nikdy nenastala, pokud by to byla pravda. V irské politice došlo k hluboké kulturní proměně, kdy obě údajně konzervativní strany nabízejí svým zástupcům, aby v této záležitosti hlasovali podle svého, a všechny významné politické osobnosti obhajují zrušení osmého dodatku. A to navzdory skutečnosti, že výrazná většina členů druhé největší, údajně konzervativní strany Fianna Fáil hlasovala pro to, aby strana zaujala pro-life pozici. Stejně jako ve Velké Británii je i v Irsku více než jasné, že žádná strana nereprezentuje menšinu (i když dosti významnou) těch, kdo se stále ještě považují za konzervativce.

Kulturní revoluce si s příchodem do Irska dala na čas, ale teď už je tam opravdu a výrazně přítomna a nabírá na obrátkách, aby dohnala své zpoždění.