Sýrie: Stipendia jako životní pojistka

„Opět můžeme vést v podstatě normální každodenní život. Situace se vrací k normálu.“ To, co Khalil al-Tawil říká, zní evropským uším neuvěřitelně, ale takový je pocit celé jeho generace: Vyvzdorovat si na zničené zemi budoucnost; zůstat tam, odkud ostatní už dávno odešli. Melchitsko-katolická katedrála, v níž se Khalil společně s asi 300 dalšími studentkami a studenty účastní bohoslužby, představuje další vykřičník za tímto životním pravidlem: „Katedrála je zasvěcena Panně Marii, Královně míru. V chrámu všude kolem stojí lešení, kbelíky a nářadí. Stejně jako na mnoha dalších místech města jsou stavební práce v plném proudu – i když mnohé se zase zastavují, protože chybí peníze.

A tak je tomu i v oblasti vzdělávání. Univerzita ve městě sice přestála válku, ale mnozí studenti museli studium přerušit, jelikož nemohou zaplatit školné. „Moje rodina přišla ve válce o všechno. Ve válečných letech mi pomohlo to, že jsem mohla ve studiu pokračovat díky církevnímu stipendiu,“ říká čtyřiadvacetiletá Anaghem Tannous, budoucí stavební inženýrka.

Studium chrání před povoláním do války

Prostředky na stipendia pochází od organizace „Církev v nouzi“. V různých syrských městech tato papežská charitativní organizace v současnosti podporuje vzdělávání více než 10 000 křesťanských studentek a studentů. Pro mladé muže mezi nimi je tato pomoc jakousi „životní pojistkou“. Protože všichni Syřané starší 18 let jsou povinni sloužit bez časového omezení ve válce. Existují však dvě výjimky: Když má rodina jenom jednoho syna a studenti na univerzitě. Nedostatek finančních prostředků byl důvodem, proč mnozí mladí muži opouštěli Sýrii, neboť se obávali, že je čeká smrt ve válce.

„Studium mě zachránilo před povoláním do války,“ vypráví jedenadvacetiletý student informatiky Wissam Saloum. „Příští rok bych měl skládat závěrečné zkoušky a doufám, že si budu moci dále zvyšovat kvalifikaci, takže nebudu muset do armády. Každopádně bych ale chtěl zůstat v Sýrii.“ Navzdory veškerému válečnému strádání: Nikdy mi nechyběla podpora na studium. Téměř ztratil řeč, když se dozvěděl, že prostředky na stipendium pocházejí od dobrodinců ze zahraničí. „Je neuvěřitelné, že se cizí lidé takto zasazují o naši budoucnost.“ Také pro Wissama platí, že si přes všechny potíže vyvzdoroval svou budoucnost. „Jeden z nejtěžších momentů pro mě bylo to, že kvůli těžkým bojům museli na několik měsíců zavřít univerzitu. Myslel jsem, že už si nesplním svůj sen, že jednou povedu lepší život.“

Muslimští studenti oceňují křesťany

Mše svatá v katedrále se chýlí ke konci. Pohled na smartphone je také jedna z prvních věcí, které po skončení bohoslužby mladí lidé udělají. Ve společenské místnosti následuje oběd, cokoli jiného by bylo na Blízkém východě nepředstavitelné. Okolí katedrály včetně malého basketbalového hřiště je oblíbeným místem setkávání mladých lidí. Panuje mezi nimi důvěra: Křesťanští studenti tvoří nepočetnou menšinu. Wissam zdraví jednoho spolužáka. „Na univerzitě jsou studenti většinou muslimové,“ vysvětluje. „V posluchárně zřídka potkám jiného křesťana. To naše přátelství upevňuje.“ Ani Islámský stát a válka nezpůsobily mezi povětšinou mírumilovnými studenty vyznávajícími různá náboženství žádné roztržky, takže Wissam hovoří dále: „Muslimští studenti oceňují mírumilovné postoje křesťanů. Vzhledem k tolika obtížím se na nás dívají s velikou nadějí.“

Před farní dům přijíždějí autobusy. Odvezou domů ty, kdo bydlí mimo město. „Těmito autobusy jezdíme také na univerzitu,“ říká Sandra Satmeh. „Církev hradí náklady, což je ohromná úleva pro naše rodiny. Protože peníze stačí sotva na jídlo a nájem.“ Sadra se tiskne ke svému příteli Pascalu Napki. Chtěla by tuto neděli poděkovat jejich zahraničním hostům: „Víme, že nejsme sami. Tato pomoc nás povzbuzuje k tomu, abychom studium dokončili, ale také abychom pomáhali dalším potřebným.“ Tam se zaměřuje pozornost studentů z Homsu. A žádný bojovník Islámského státu to nemůže překazit.