Svěcení žen na diakonky by církev vážně poškodilo

Vytvoření papežské komise kvůli této otázce bylo reakcí na žádost řeholnic přednesenou na setkání v roce 2016. Výše citovaná slova představují dostatečné shrnutí tohoto problému. Ale je třeba uvést pár postřehů.

Zaprvé otázka ženského diakonátu se objevuje čas od času stále znovu, pokaždé s nadějí na kladnou odpověď, která doposud nepřišla. Zdá se, že to je modus operandi těch, kdo chtějí změnit církev. Žádejte stále znovu a znovu, dokud nedostanete to, co chcete. Takovou metodu si osvojili němečtí teologové, kteří přinejmenším čtyřikrát požadovali, aby bylo udělováno svaté přijímání rozvedeným, kteří uzavřeli nové manželství. A žádali stále znovu, přestože svatý Jan Pavel II. dal ve Familiaris Consortio velice jasnou zápornou odpověď.

Zadruhé, jak tomu v teologii bývá, položená otázka není prostou otázkou, ale nese s sebou ještě spoustu dalších souvisejících otázek. Otázku ženského diakonátu nelze posuzovat izolovaně a nelze ji oddělit od ostatních problémů, s nimiž je úzce spojena. Vyvolává velmi důležité otázky ohledně tradice. Diákonky neexistují již velice dlouhou dobu, pokud tedy vůbec někdy existovaly. Jejich zavedení by nyní představovalo zásadní rozchod s tradicí, naprostou inovaci. Opakuji, pokud vůbec někdy existovaly diákonky, jednalo se o diakonát v moderním smyslu slova, byly to svěcené osoby a počítaly se do duchovenského stavu?

Z mého pohledu odpověď ve všech případech zni: ne. Jsem plně přesvědčen, že známá Foibé zmíněná v listu Římanům 16,1 nebyla diákonem v tom smyslu, v jakém byl diákonem svatý Štěpán, ale spíše služebnicí církve v Kenchrejích. Navíc je to ojedinělý případ a zdá se mi být trochu přepjaté snažit se znovu vybudovat na jejích bedrech celou zmizelou tradici. A jestli tato tradice vymizela – nesvědčí to také o něčem?

Avšak kromě historických důkazů, jejichž výklad nikdy nebude naprosto jednotný, háček spočívá v tomto: byly diákonky chápány jako pověřené ke službě, nebo svěcené? Byl ženský diakonát součástí svátosti svěcení? Na tom všechno závisí.

Je to dosti nešťastné, protože se jistě najdou mnozí, kdo si budou myslet, že se tím tento problém redukuje na maličkosti. Ale svátost svěcení je jen jedna. A to mi připadá naprosto zřejmé. Otázka diákonek tak vyvolává otázku svěcení žen.

Pokud by církev pověřovala ženy, aby sloužily jako diákonky, jako to kdysi dělávala anglikánská církev, tedy přibližně tak, jako jsou pověřováni mimořádní udělovatelé svatého přijímání, mělo by to vyvolávat otázky ohledně obezřetnosti. Existuje taková potřeba? Vzniknou v důsledku toho další očekávání? A tak dále. (Příklad anglikánského společenství je poučný.) Pokud by církev světila ženy na diákonky – světila ve stejném smyslu jako kněze –, pak by to nebylo nic menšího než revoluce. Znamenalo by vznik ženského duchovenstva a zlikvidovalo by to veškeré zřejmé námitky proti svěcení žen na kněze a biskupy. Pokud by k tomu došlo, následky by byly vážné. Mnoho místních církví by to nikdy nepřijalo. A i v zemích, kde by kulturní podmínky mnoha lidem umožňovaly tuto záležitost přijmout, u řady sloužících kněží by to otřáslo jejich vírou v jednotu svěcení. Stejně jako svěcení žen způsobilo exodus duchovních z anglikánské církve, nástup svěcených diákonek by jistě vedl mnohé sloužící kněze k odchodu z aktivní služby.

Crux oznámil:

„Na závěr konference se přihlásil kdosi z posluchačů a naléhal na členy komise, aby zvážili kněžské svěcení žen. Členové komise však trvali na tom, že by bylo neužitečné pokoušet se spojovat téma svěcení žen na kněze s tématem diakonátu.“

Je mi líto, že jsem tak neužitečný, ale otázka svěcení žen na diákonky velice těsně souvisí s jejich svěcením na kněze. Kdyby tomu tak nebylo, pochybuji, že by o této otázce vůbec někdo chtěl diskutovat. Ale to zastánci svěcení žen nechtějí, abyste slyšeli.