Hra vabank

Já jsem chléb života
Pánova eucharistická řeč se posluchačům zdá být zcela absurdní, jako by se snad mělo jednat až o jakýsi návod ke kanibalismu: „Jak nám ten člověk může dát k jídlu své tělo?“ I přes další následné Ježíšovo vysvětlování zůstalo srdce většiny posluchačů nechápavé. A nejen to: „Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili.“ Tato situace musela být mimořádně prekérní, vždyť Ježíš jako jednorozený Boží Syn musel mít mesiánské vědomí, musel si být vědom, že byl svým Otcem poslán zachránit Izrael a následně i další „ovce, které nejsou z tohoto ovčince“. Puzen svým Otcem vyslovil v eucharistické řeči pravdu o svém poslání a o svém Tělu, které je pravým nebeským pokrmem, avšak oplátkou za to se dočkal zcela odmítavé reakce: „To je tvrdá řeč! Kdo ji může poslouchat?“

Propast mezi mesiánským vědomím o vyslání ke spáse světa a tristní realitou právě odcházející masy příznivců nemohla být větší. Za těchto okolností by mohl Kristus štkát před hrstkou svých zbývajících učedníků: „Tak mě alespoň neopouštějte vy! Co bych si bez vás počal? Já jsem to tak nemyslel, použijte tu správnou hermeneutiku, chápejte má slova diferencovaně, vždyť je to z mé strany jenom taková nezávazná nabídka. Myslel jsem všechno jen obrazně.“ Místo toho však hraje Ježíš doslova vabank. Má za to, že buď zůstane jeho osoba a jeho poselství nezfalšované, nebo nemá smysl si na cokoli hrát a svoji misi bude muset rázně ukončit. V následující otázce mu proto jde skutečně o všechno: „Chcete i vy odejít?“ Na to následuje Petrovo úchvatné: „Pane ke komu bychom šli? Vždyť ty máš slova věčného života. A my jsme poznali a uvěřili, že ty jsi ten Svatý Boží.“ Nebýt však Ježíšova nároku na uznání pravdivosti „tvrdých“ slov eucharistické řeči, takového vyznání by se jistě nemohl z Petrových úst dočkat.

Drahocenná perla
Církev je Kristovým mystickým tělem, a proto by i ona měla v obdobných situacích zaujímat postoje, jaké zaujal sám Ježíš, který je její Hlavou. Církev nesmí falzifikovat Ježíše, aby nefalzifikovala sama sebe. Ti, kteří z Církve odešli nebo stojí mimo ni, ba dokonce i ti, kdo by Církev nejraději neviděli, jí však o to raději svorně doporučují, čeho všeho by se měla zbavit, aby k ní znovu připlynuly masy, pro které je jinak její řeč příliš tvrdá. Měla by se především distancovat od „strnulých středověkých dogmat“, od „nesrozumitelných“ obřadů, měla by zaujmout novou „lidskou tváří“, vylepšenou líbivou podobou, a hlavně by neměla zatěžovat věřící předem nesplnitelnými morálními požadavky, které se vůbec nehodí do moderního světa.

Tytam jsou však doby, kdy Církev takovému vábení titánsky vzdorovala. Nyní nastal čas „jít s dobou“, konečně už nastala příležitost odhodit vše, co by mohlo odpuzovat masy, které se po provedení doporučované očisty k Církvi svorně přimknou. Vzorem již nesmí být zaťatá Ježíšova nekompromisnost, důležitá je spíše snaha vyhovět těm, kdo „to s Církví myslí dobře“, v bláhovém domnění, že když se Církev podle jejich rad bude řídit, nabude tolik potřebné popularity a bude opět početně vzrůstat a radostně vzkvétat.

Jeden z koncilních otců varoval: „Bylo by pozdě, kdyby se lidé ptali po Bohu, a Církev již nebyla schopna jim ho dát.“ Jistě již z průběhu diskusí na koncilu prorocky rozpoznal, že takové přizpůsobování světu může vymazat samu identitu Církve, že sice může chvilkově dopomoci k oblíbenosti, ale rozhodně ne k hlubokému poznání Toho, jenž vydal sám sebe za nás a dal nám jako pokrm své Tělo. Úplnost a pravdivost zvěstování je právě za této situace pro Církev hlavním úkolem dneška. Drahocenná perla musí zůstat nepoškozená, poklad na poli nerozplýtvaný, sůl země musí zůstat slaná a světlo světa nezastíněné. Nelze připustit, že perla je snad zbytečně drahocenná, poklad neúnosně těžký, sůl přesolená a světlo oslepující. Svatý Maxim Vyznavač prohlásil: „Zamlčovat dogmata znamená je popírat.“ Jestliže jsme zejména v bohaté části dnešního světa svědky masového odlivu od Církve, pak se pozorně podívejme, kde naopak věřící od Církve neodcházejí: tam, kde se Kristus pravdivě hlásá a kde se „nepohodlné“ pravdy nezamlčují, „aby nám lidé od Církve neodcházeli“.

P. Doc. JUDr. Stanislav Přibyl, Ph.D., Th.D., JC.D.