Kořeny katolického rozhořčení

Částečnou odpovědí je bezpochyby vyčerpání. Proč tím musíme procházet znovu? Cožpak dlouhý půst roku 2002 nestačil? Nepodařilo se snad tehdy všechno napravit? Ti, jejichž hněv je těmito pochopitelnými otázkami ještě více podněcován, by se mohli podívat na nedávný a inteligentní článek Kennetha Woodwarda v Commonwealu. Woodward chápe, že odkrytí řady případů pohlavního zneužívání spáchaných bývalým washingtonským arcibiskupem Theodorem McCarrickem spustilo u katolických laiků dávivý reflex, prohloubený některými katolickými duchovními jak ve Spojených státech, tak v Římě. Ale dlouholetý náboženský redaktor Newsweeku rozpoznal ještě jeden faktor současného katolického rozhořčení, který by nás měl přimět k zamyšlení.

Dobrá zpráva mezi špatnými
Když můj přítel Woodward psal o zprávě velké poroty státu Pennsylvania, která hněv katolíků ještě více rozvášnila, povšiml si něčeho zásadního: ... způsob, jakým generální prokurátor Josh Shapiro zprávu předložil – a jak byla v tisku často popisována –, snadno vedl k domněnce, že velká porota odhalila tři stovky nových duchovních dopouštějících se zneužívání, ačkoli ve skutečnosti k většině případů uvedených ve zprávě došlo v minulém století a zhruba osm z deseti údajných pachatelů je již po smrti. Bylo snadné přehlédnout dobrou zprávu v jinak skličujícím referátu – totiž že od doby, kdy američtí biskupové v roce 2003 zavedli nové přísné postupy pro nakládání s obviněními z pohlavního zneužívání, byli obžalováni jenom dva kněží ze sedmi diecézí.

Tvrzení o pokračující, nesmírně rozšířené a neřešené kultuře znásilňování v katolické církvi ve Spojených státech jsou falešná. V Americe stále jsou kněží dopouštějící se zneužívání. Ti musí být obviněni a propuštěni z duchovenské služby. Stále ještě jsou tu biskupové, kteří to nechápou, a ti by měli také odejít. Ale když jeden generální prokurátor za druhým přichází s něčím, co se dá politicky využít k prošetřování minulosti katolické církve, je důležité, aby katolíci chápali, že spousta ohavností, které budou i nadále vycházet najevo – ať už jde o duchovenstvo dopouštějící se zneužívání, nebo o špatné biskupy –, patří minulosti. Předmětná rozhněvanost se však každopádně bude zaměřovat na přítomnost. A nebude se omezovat na místní poměry, ale bude zahrnovat i omezenost (či ještě horší vlastnosti) úředníků v Římě.

Klerikální narcismus
Když pohlédneme ještě hlouběji, napadne nás další otázka: Proč je tolik katolíků, kteří nevěří mnoha věcem, které čtou v novinách či vidí v televizi, ochotno uvěřit dezinterpretacím ve zprávě pennsylvanské velké poroty? Odpověď podle mého názoru částečně souvisí s potlačovaným smutkem katolíků nad klerikálním narcismem.

Kněz nebo biskup, který si upravuje misál a přepisuje ho podle svého vkusu, když slouží mši, je narcista. Kněz nebo biskup, který denně při mši bezdůvodně tlachá v kázání a obírá tak lidi zbytečně o čas, je narcista. Biskup, jenž se chová jako dědičný šlechtic, ale postrádá džentlmenskou noblesu, která je charakteristická pro skutečně vznešeného muže, je narcista. A katolíci už mají klerikálního narcismu plné zuby. Smutek a rozhořčení, kterých jsme nyní svědky, byly tímto narcismem celá desetiletí rozdmýchávány. Smrtící kombinace McCarricka a Joshe Shapira způsobila, že nádoba přetekla. Ten, kdo si toto neuvědomuje, nedokáže pomoci při nápravě toho, co se pokazilo.

Současně je nutno připomenout, že většina kněží a biskupů ve Spojených státech nejsou narcisté. Jde o muže s pevným vědomím povolání, kteří vědí, že jsou hliněnými nádobami, skrze něž proudí nezasloužená, ale přehojná Boží milost. Tito muži si zaslouží naši podporu, lásku a vděčnost, protože oni se – stejně jako my ostatní – potýkají s důsledky tohoto období ponížení a očišťování.

A pokud jde o narcisty, ti potřebují pomoc – a kázeň.

George Weigel, First Things. Přeložil Pavel Štička.