Pohanské modly nejsou neškodné a dialog není definitivním cílem

Bez problémů ovládali situaci, dokud prorok neobvinil Achaba („Já Izraeli neškodím... to děláš ty a dům tvého otce, protože opouštíte Hospodinovy příkazy a ty následuješ baaly“) a vyžádal si konfrontaci.

Kdyby baalovi kněží tušili, co je čeká, pravděpodobně by tuto výzvu odmítli. Možná si mysleli, že mohou v poklidu existovat vedle Eliáše. Možná tvrdili, že trocha uctívání baala Eliášovu víru nijak neohrožuje. Možná byli toho názoru, že oni i prorok mají podobného ducha, že všichni uctívají stejné nadpřirozené síly.

Není to snad u uctívačů model obvyklé? Nepožadují, abychom popřeli svou víru. Chtějí jen, abychom přidali jejich falešné bohy do rozpisu bohoslužeb. Žádají od nás jen trochu zbožné úcty. Jen se na okamžik pokloňte. Obětujte jen pár zrnek kadidla.

Nevedl dialog

Ale Eliáš nepřistoupil na kompromis. Nevedl s baalovými kněžími dialog. Stejně jako mnoho dalších hrdinů naší tradice – jako Makabejští, jako římští mučedníci, jako sv. Bonifác – neprojevoval úctu pohanským modlám.

Kontroverze, kterou v závěru Amazonské synody vyvolaly obrazy Pačamamy v Římě, nás nutí připomenout naprostý zákaz modlářství. Zákaz, který nepramení z nějaké staromilské tradicionalistické teorie, ale z Desatera, které nám dal „Bůh žárlivě milující“. Jestliže obrazy Pačamamy postavené před oltářem v katolickém kostele byly modly, pak bylo správné a spravedlivé je zničit. Otázka tedy zní: Co to bylo za obrazy? K jakému účelu sloužily? Oficiální mluvčí uvedl, že Pačamama není obrazem Panny Marie. Ale proč byla těmto obrazům projevována taková úcta, proč měly na synodě tak výsadní postavení? Proč se před Pačamamou při obřadu konaném ve vatikánských zahradách někteří lidé doslova klaněli? Nikdo z oficiálních autorit neřekl, že Pačamama je obrazem pohanské bohyně. Ale někteří lidé k ní bezpochyby takto přistupovali a nikdo z oficiálních autorit je za to neodsoudil. Jak myslíte, že by to vypadalo, kdyby oddaní pohané hodlali zavést modloslužbu do praxe katolické církve? Uspořádali by tiskovou konferenci, oznámili své plány a napochodovali by do kostela se sochou baala? Pochybuji. Je pravděpodobnější, že by představili malý symbol své pohanské víry – zřejmě nejednoznačný symbol. Něco, co lze vydávat za nové ztvárnění nějakého křesťanského symbolu – a sledovali by, zda proti tomu někdo protestuje. A pokud by se žádné námitky neobjevily, možná by to zkusili znovu, třeba ještě ambiciózněji. Dříve či později by katolíci byli nuceni uznat nebezpečí takovýchto zásahů.

“Duchrdquo dialogu

Paolo Ruffini, prefekt vatikánského dikasteria pro komunikaci, komentoval zničení obrazů Pačamamy a řekl, že tento skutek „je podle mého názoru v rozporu s duchem dialogu, který by měl vždy všechno prostupovat“. Všechno? Eliáš byl opačného názoru. Stejně tak sv. Bonifác.

Ruffini také odsoudil zničení těchto model (pokud to byly modly) jako „snahu o senzaci“. Ale jak s obdivuhodnou jasností poznamenal skvělý kanonický právník Ed Peters, bylo to všechno možné, jen ne snaha o senzaci. „,Senzace,‘“ řekl Peters, „je gesto, které upozorňuje na problém, ale problém neřeší“. Pokud je Pačamama pohanskou modlou, pak byl tento problém jedno ráno vyřešen. Tomuto konfliktu se dalo předejít, kdyby někdo ze zodpovědných vatikánských představitelů věrohodně vysvětlil, proč byla obrazům Pačamamy projevována úcta. Ale oprávněné obavy, stížnosti a strach katolíků, kteří milují a dodržují církevní tradice, byly ignorovány – jak se tak často děje během tohoto znepokojivého pontifikátu. Pokud muži, kteří zničili obrazy Pačamamy, byli zmatení, jsou za tento zmatek zodpovědní vatikánští představitelé. Ale byli skutečně zmatení? Jak tvrdím již několik měsíců, nejednoznačnost není chyba tohoto pontifikátu, je to jeho vlastnost.