Slova, která musí zaznít: Tati, kde jsi?

Přitom v posledních desetiletích byla jeho role přehodnocena: otec se účastní porodu, přebaluje, krmí a koupe. Snaží se nevracet domů příliš pozdě, aby se mohl pomazlit s děťátkem. Jeden krok vpřed, jeden krok zpět.

Něco ve mně se tomuto francouzskému návrhu vzpírá. Snažil jsem se jít hlouběji, ptát se psychologů, psychoanalytiků, antropologů, filozofů, zkrátka lidí vzdělanějších, než jsem já.

Ve jménu koho?
Co jsem se dozvěděl? Především je tu základní zákonitost všech vztahů a plného lidského růstu: je zapotřebí někdo třetí, třetí strana. Jeho úkolem je bránit ostatním dvěma, aby se točili v kruhu. Otec v rodině zabraňuje tomu, aby se pouto mezi matkou a dítětem stalo patologickým. Přichází, aby přeřízl pupeční šňůru. Jak často citujeme Saint–Exupéry a jeho slavné „hledět společně stejným směrem“. Když chybí třetí, mám oči jen pro druhého, až se v nich nakonec zrcadlím sám, tak jako se Narcis odrážel na vodní hladině.

V každém z nás je mužský a ženský princip, nikoli však rovnoměrně. Tyto dvě základní dimenze v ideálním případě vedou k setkávání muže a ženy, psychologicky i biologicky. Víme, že se tak nestane vždy. Mohou se stát neštěstí: manželská rozluka, předčasná úmrtí... Manžel může zůstat sám. Ale považovat tento nedostatek za normální, úmyslně odsunout biologického otce stranou, popírat to, že se mužskost a ženskost doplňují, záměrně ignorovat hlubokou jednotu mezi tělesností a psychikou – to vše je hranice, kterou bych nepřekonával. Možnost rozvíjet se v celé své lidskosti je dítěti úmyslně odepřena. Ale ve jménu čeho?

Vnímání pohlavní rozdílnosti, zásadní pro definici lidské bytosti, bylo narušeno a propojení s kulturou nadhodnoceno na úkor biologické přirozenosti. Jistě, vztahy mezi muži a ženami jsou částečně sociální konstrukcí, ale ne výhradně. Je tu také tělesný základ. Pouze matka může být těhotná a kojit. Je třeba spojit sociální s biologickým. Rovnost – kterou si přeji – není identičnost.

Sbohem, matko přírodo
Začínáme litovat toho, že rod „Sapiens“ – tedy my! – je omezován přírodou, která nás obklopuje a která je naší kolébkou. Jednáme jako její „páni a vlastníci“ (Descartes), využíváme ji pouze ke svému prospěchu, podrobujeme ji svým vlastním pravidlům a nechováme k ní žádný respekt. Chceme si nyní vytvořit vlastní lidskou přirozenost a opomíjíme svou biologickou zakořeněnost. Slyšeli jsme jednoho francouzského poslance říkat, že bojuje za „právo na oplodnění bez sexu pro všechny“. Transhumanismus vybízí člověka, aby definitivně řekl matce přírodě sbohem, jak napsal Max More ve svém dopise. Právě proto se zapomnělo na otce. Připomíná mi to Konec civilizace od Aldouse Huxleyho. Ale v jeho době šlo o sci-fi. Dnes se to postupně stává kulturní realitou.

Mnoho lidí se obává, že tak přispíváme k velkému antropologickému zlomu. Bezpochyby bude trvat několik generací, než pochopíme všechny jeho důsledky. Proč tedy opomíjet moudrý princip předběžné opatrnosti? Stále je sice možné se s následky vyrovnat, neplatí to však automaticky.

Charles Delhez, CathoBel
Přeložila Michaela Vošvrdová