Interview s kardinálem Josephem Zenem

1. července 2003 pochodovalo v Hongkongu okolo 500 000 lidí na protest proti zákazu podvratné činnosti, článku 23 Základního zákona. Až do letošního června, kdy se do ulic Hongkongu vydaly 2 miliony lidí, byl tehdejší protest největší politickou demonstrací po předání Hongkongu Číně.

Zeptal jsem se kardinála Josepha Zena, který byl v roce 2002 ustanoven biskupem Hongkongu, na jeho konkrétní roli v letošních protestech – podle odborníků na náboženství v Číně a Hongkongu byl jejich nejhlasitější mluvčí. Krátce promluvil o hlavních důvodech svého odporu (schopnost Pekingu prohlásit církev za protistátní organizaci) a své taktice (strategické spojenectví s rovněž protestujícím hnutím Falun Gong), ale nechtěl se zdržovat na zřejmém vrcholu svého politického a lidového vlivu v Hongkongu. Poté, co před hlavním pochodem vedl v modlitbě několik tisíc věřících ve Victoria Park, opustil scénu a strávil den v modlitbách. Byl znepokojený současnými protesty i svým zápolením s vatikánskou byrokracií.

Náš rozhovor se odehrál ráno po mši svaté v Salesiánském domě studií v Hongkongu. Jeden úslužný salesián mě uvítal u dveří a pozval na snídani do refektáře. Nad vchodem visely v rámečcích vybledlé fotografie papeže Benedikta a kardinála Zena – podobizny stávajícího vůdce diecéze kardinála Johna Hong Tona a papeže Františka visely na protější zdi naproti vchodu. Kardinál Zen dorazil o pár minut později, a zatímco jsem dojídal snídani, začal mluvit o současné situaci v Hongkongu.

Zen si v nynějším protestním hnutí všiml rozdílných postojů mezi studenty a starší generací, která nikterak překvapivě zdůrazňuje umírněnost a ne agresivnější taktiky studentů. (Je třeba také dodat, že se náš rozhovor odehrál v půlce září, před pozdější eskalací ze strany policie, zahrnující také ostrou palbu a obléhání Polytechnické univerzity).

Pokud jde o to, na čí straně v generační propasti stojí, projevil solidaritu a obdiv k odvaze studentů, ale připomněl také důležitost reflexe podobných chyb dřívějších sociálních hnutí v Hongkongu.

Zen mi řekl, že hongkongská i ústřední vláda v Pekingu jsou vynalézavé – takže se jim studenti musejí vyrovnat. Zdůraznil, že „přišel čas, aby se starší generace sjednotila s mladší“. Zúčastnil se největších červnových shromáždění, ale od té doby se na protestech podílel jen v podpůrné roli, jako jeden z pěti správců zodpovědných za rozsáhlý humanitární fond pomoci zraněným, zatčeným a stíhaným protestujícím a jejich rodinám. Jakožto oficiální kaplan často navštěvuje vězení a pokračuje v psaní na svém osobním blogu.

V tomto bodě jsem se kardinála Zena zeptal na jeho zapojení do záležitostí Vatikánu a Číny. Tajné dohody mezi Vatikánem a Čínou bylo dosaženo v září 2018.

Níže zveřejňuji plné znění této části naší konverzace, upravené z důvodu srozumitelnosti.

Nicholas Haggerty: Narodil jste se v Šanghaji. Byli Vaši rodiče katolíci?
Kardinál Joseph Zen: Ano. Byli první generací katolíků; já patřím k druhé generaci. Odešel jsem z Šanghaje v roce 1948, bylo mi 16 let.

NH: Kam jste šel? Šel jste přímo do Hongkongu, když Vám bylo 16?
KJZ: Přišel jsem sem, abych se stal salesiánem. Přímo do tohoto domu.

NH: Považujete se za Číňana?
KJZ: Jistě. Takže když se hovořilo o nezávislosti Hongkongu, řekl jsem: „Ne. Co tím myslíte?“ Oni říkají: „Nechceme být spojení s Čínou. Čína nás nezajímá, my chceme Hongkong.“ Řekl jsem: „Ne, mně Čína zajímá. Patří ke mně. Chci ji zpátky z rukou komunistů. Nikdy nebudu spokojený jen jako občan Hongkongu. Ne, ne, jsem Číňan.“

NH: Která bitva Vám teď zabírá nejvíce času? Jste více znepokojen vývojem v církvi nebo Vás více zaměstnává Hongkong?
KJZ: Mnohem víc Čína. Celá církev v Číně.

Byl jsem jmenován biskupem Janem Pavlem II. Ale ve skutečnosti to nebylo jeho rozhodnutí. Bylo to rozhodnutí jeho spolupracovníka, kardinála Tomka – tehdejšího prefekta Kongregace pro evangelizaci národů.

Proč? Protože v té době, patnáct let před rokem 2000, byla v Číně nová otevřená politika. Kardinál Tomko se chtěl zapojit a pochází z Československa. Zná komunisty. Měl dlouhodobou zkušenost z Vatikánu. Byl to dobrý přítel Jana Pavla II. Vykonal velmi dobrou práci.

V té době neexistovala žádná komise pro Čínu, ale on začal se svoláváním tajných setkání. Tato setkání se konala jednou za rok, někdy i jednou za dva roky. Tomko mi řekl: „Připojte se k těmto setkáním. Zúčastněte se schůzek s vatikánským Státním sekretariátem a Kongregací pro evangelizaci národů – dvěma úřady, které mají na starost církev v Číně.“ Rozšířená setkání – pozvali také někoho z Hongkongu, Macaa a Taiwanu. Dva nebo tři odborníky, několik biskupů, pár lidí. Pět nebo šest zdejších lidí.

Tato tajná setkání byla velmi užitečná, protože Tomko mohl shromažďovat množství informací. Čína byla otevřená. Mnoho lidí navštívilo Čínu, přinesli zprávy. Mohli jsme zkoumat situaci, dávat rady, dokonce i navázat nějaký neoficiální kontakt s vládou.

Tomko byl velmi vyrovnaný muž. Začal jako zastánce tvrdé linie, aby bránil církev před pronásledováním. Pak jsme však přinesli zprávu, že v Číně, dokonce i v takzvané oficiální církvi, existuje mnoho dobrých lidí, kteří se v ní prostě právě nacházejí.

Takže Tomko zahájil velmi otevřenou politiku. Začal jako zastánce tvrdé linie, ale byl otevřený rozumu. A tak to šlo velmi dobře po všechna ta léta.

No, jak nejlépe to jen šlo.

Bylo nutné přijmout určitý kompromis, ale přesto zásadně trvat na tom, jaká je pravá pozice církve.

Svatý stolec legitimizoval několik nelegitimních biskupů. Proč? Protože to byli dobří lidé. Byli pod velmi tvrdým tlakem. A vláda se neodvážila vybrat ty nejhorší osoby. Takže to byli dobří lidé – možná bojácní, takže souhlasili s nezákonným vysvěcením. Ale pak požádali o prominutí, slíbili, že budou svou práci vykonávat dobře, a papež je legitimizoval.

A pak tu byli mladí lidé, kněží, které se vláda se rozhodla jmenovat biskupy. Opět jsou to dobří lidé, třebaže ne nutně nejlepší. A jsou také dost odvážní, aby požádali papeže o dovolení. Řekli: „Bez svolení papeže bychom vysvěcení nepřijali.“

Velmi odvážné. Po určitém prošetření byli schváleni.

NH: Co se změnilo?
KJZ: V církvi bohužel existuje zákon týkající se věkové hranice. Takže v 75 letech musel Tomko odejít do důchodu. Jeho nástupce nebyl dobrý. A nástupce jeho nástupce byl ještě horší.

Chci tím říct, že uvnitř Svatého stolce je jistá skupina. Tito lidé mají moc. Bývali u moci legitimně, protože se všichni těšili důvěře papeže. Jan Pavel II. však zavedl jiný přístup. Díky papeži a kardinálu Tomkovi už neměli tito lidé v rukou moc – na chvíli. Ale když Tomko odešel do důchodu a jeho nástupcem byl jmenován Crescenzio Sepe. Kongregace pro evangelizaci národů neudělala téměř nic. Prostě pokračovali v Tomkově strategii, ale ne v jejím skutečném duchu.

Jen pro představu: v roce 2000 bylo v Pekingu plánované vysvěcení 12 biskupů, ve stejný den, kdy papež v Římě světil 12 biskupů. Bylo to fiasko. Objevilo se jich jen pět. Ostatní odmítli být vysvěceni. Každopádně to byl jasný akt vzdoru. A tento nový prefekt velmi rychle legitimizoval téměř všechny z těchto pěti.

Po Sepem přišel Ivan Dias. Papež Benedikt jmenoval Diase. Všichni si mysleli, že to byla skvělá volba, protože Dias je Ind, který dlouho pracoval pro Státní sekretariát. Byl nunciem ve dvou nebo třech zemích a v té době byl arcibiskupem Bombaje, největší diecéze. Takže povolat ho do Vatikánu, aby se stal prvním asijským prefektem kongregace, se zdálo jako velmi dobrá věc.

Pietro Parolin byl v té době podsekretářem. To znamená hlavním vyjednávačem. Neexistovala žádná komise, pouze člen Státního sekretariátu, vlastně podsekretář, navázal nějaký neoficiální kontakt s Čínou, podával zprávy, informoval o tajných setkáních. My jsme mohli radit atd.

Za papeže Benedikta udělal dvě důležité věci. Jednou z nich byl dopis pro církev v pevninské Číně před dvanácti lety. Skvělý dopis.

Potom papež zřídil komisi.

Tak jsem si jednoho dne postěžoval papeži: „Jmenoval jste mě kardinálem. Řekl jste, že Vám mám pomoct s církví v Číně. Ale co mohu dělat? Nic! Nic.

Byl jsem velmi hrubý na Svatého otce, ale on byl příliš hodný, příliš laskavý. A tak jak dopis, tak zejména komise – komise nejenže hájila nesprávný překlad, ale i celý nesprávný výklad. Nesprávný výklad potom obíhal po celé Číně.

Ale co se odehrává teď?

V roce 2010 souhlasili Parolin a Dias s návrhem čínské strany. A tak každý začal říkat: „Bude dohoda, už brzy, už brzy.“ A najednou – hlasy ztichly.

Nemám žádný důkaz, ale věřím, že papež Benedikt řekl ne. Nemohl podepsat tu dohodu. A myslím si, že ta současná dohoda musí být přesně táž, kterou papež Benedikt odmítl podepsat.

NH: Vy jste tu dohodu neviděl, neukázali Vám ji?
KJZ: Ne! Ptám se Vás, jestli je to fér.

Jsem jeden ze dvou žijících čínských kardinálů a nemohu nahlédnout do té dohody, a to jsem byl v Římě třikrát.

NH: Jaký byl Váš vztah s Františkem na začátku jeho pontifikátu? Byl vždycky napjatý?
KJZ: S papežem Františkem jsme měli osobně skvělé vztahy. Dokonce i teď. Začátkem letošního července jsem s papežem povečeřel.

Jsou tu tři věci. Tajná dohoda, která je tak tajná, že o ní nemůžete říct vůbec nic. Nevíme, co v ní stojí. Pak je tu legitimizace sedmi exkomunikovaných biskupů.

Vrátil jsem se do Říma. Potřetí. Jel jsem tam loni v lednu a v říjnu a letos v červnu. Poslal jsem dopis do papežské rezidence, v němž stálo: „Svatý otče, jsem zde v Římě. Rád bych věděl, kdo vypracoval ten dokument. Tu tzv. pastorační orientaci. Chci s ním pohovořit o tomto dokumentu ve Vaší přítomnosti. Jsem tady v Římě na čtyři dny, můžete mi zavolat kdykoli, ve dne v noci.“

Uplynul den a nic se nestalo. Poslal jsem tedy další list, tentokrát ale se všemi svými výhradami k tomu dokumentu. Napsal jsem: „Jsem stále zde a čekám.“ A tak další den někdo přišel a řekl: „Svatý otec vzkazuje, že cokoli máte na srdci, máte to říct Státnímu sekretáři, kardinálu Parolinovi.“

Poslední den jsem se šel modlit do nějaké baziliky a navštívit pár přátel, také kardinála Tomka – je mu 95, že?

NH: Stále se těší dobrému zdraví?
KJZ: (Kývá hlavou). Ale zdá se, že už není příliš aktivní. Vrátil jsem se do domu v pět hodin. Řekli mi: „Svatý otec Vás zve na večeři společně s kardinálem Parolinem.“

Šel jsem na večeři. Velmi prostá, jen my tři. Pomyslel jsem si, že večeře není správný čas na hádky, takže jsem byl během ní zdvořilý. Mluvil jsem tedy o Hongkongu a Parolin neřekl ani slovo. Nakonec jsem řekl: „Svatý otče, a co moje námitky k tomu dokumentu?“ On řekl: „Ach, já se na to podívám.“ A vyprovodil mě ke dveřím.

NH: Co chce Parolin?
KJZ: Jediné vysvětlení je, že jde o diplomatický úspěch.

Dokument říká: „Chcete-li sloužit otevřeně, musíte se zaregistrovat u vlády.“ A pak to musíte podepsat. Podepsat něco, kde se píše, že musíte podporovat nezávislou církev. To není dobré, vlastně o tomto problému stále diskutujeme. Tak jako tak: „Podepište.“

Když ho podepíšete, souhlasíte s členstvím v církvi pod vedením komunistické strany.

Nedávno jsem se dozvěděl, že Svatý otec na zpáteční cestě (už nevím odkud) řekl: „Samozřejmě, že nechci vidět schizma. Ale neobávám se toho.“

NH: Jaká je podle Vás logika komunistické strany a její důvody, proč chce ovládat katolickou církev a řídit Vlastenecké sdružení čínských katolíků (CPCA)?
KJZ: Jistě, to je jejich systém. Potřebují ovládat všechno. Protože vědí, že to nemohou zničit, chtějí to ovládat. Očividně. Všechny církve. Chtějí je zničit všechny.

NH: Myslíte si, že existuje zásadní rozpor mezi otevřenou katolickou vírou v Číně a Čínou, která je ovládaná komunistickou stranou? Může existovat katolická církev v Číně s komunistickou stranou?
KJZ: Oni se velmi bojí toho, co se stalo v Polsku. Řekli to otevřeně. Když mě papež jmenoval kardinálem, pan Liu Bainian [poznámka NH: místopředseda CPCA] řekl: „Kdyby všichni biskupové v Číně byli jako kardinál Zen, bude to u nás jako v Polsku.“ Toho se bojí.

Nemohou to tolerovat. Víte, problém s tibetskými buddhisty a ujgurskými muslimy je dokonce ještě složitější, protože je spojený s rasou. A náš problém je, že jsme univerzální církev.

Nicholas Haggerty, newbloommag.net
Přeložila Michaela Vošvrdová