Kardinál Müller: Krize církve vychází z opuštění Boha a přizpůsobování se kultuře

„Krize v církvi je způsobena člověkem a vznikla proto, že se pohodlně přizpůsobujeme duchu života bez Boha,“ řekl kardinál tisícům katolíků shromážděným ve Phoenixu na Summitu studentských vedoucích osobností, který pořádalo Společenství katolických univerzitních studentů (FOCUS).

„Jedem, který ochromuje církev, je názor, že bychom se měli přizpůsobit duchu doby, duchu tohoto věku, a ne duchu Božímu. Názor, že bychom měli relativizovat Boží přikázání a nově interpretovat učení o zjevené víře,“ řekl.

Upozornil, že dokonce i v církvi řada lidí „touží“ po katolicismu bez dogmat, bez svátostí a bez neomylného učitelského úřadu.

Müller, bývalý prefekt Kongregace pro nauku víry, celebroval 1. ledna mši na Slavnost Matky Boží, Panny Marie. V kázání se zamýšlel nad lidskou touhou přijímat náhražkové uspokojení, když na Boha není brán zřetel.

Díkůvzdání Pánu je klíč ke štěstí
„Ale ten, kdo věří, nepotřebuje žádnou ideologii,“ prohlásil. „Ten, kdo má naději, nesáhne po drogách. Ten, kdo miluje, neprahne po lákadlech tohoto světa. Ten, kdo miluje Boha a své bližní, nachází štěstí v sebeobětování.“

„Šťastní a svobodní budeme tehdy, když si osvojíme způsob života, k němuž Bůh volá osobně každého z nás: ve svátosti manželství, v celibátním kněžství nebo v řeholním životě podle tří evangelijních rad – chudoby, poslušnosti a čistoty – pro království nebeské,“ pokračoval.

Müller zdůraznil, že díkůvzdání Bohu je klíčovou součástí křesťanského života. Na počátku nového roku vyzval katolíky, aby vyjadřovali vděčnost za celé stvoření, za to, že byl do světa poslán Kristus jako náš Spasitel, za blahoslavenou Pannu Marii, za katolickou církev, za dar rodiny a za všechna požehnání, která lze tak snadno považovat za samozřejmost.

„My křesťané si uvědomujeme, že k životu patří hudba: V našich srdcích zaznívá píseň díkůvzdání za naši spásu. Její melodií je láska a její harmonií je radost v Bohu,“ řekl.

Místo aby vkládal naději v osud, křesťan uznává, že utrpení je nevyhnutelné, ale přesto může nacházet radost v Kristu, jenž také trpěl a otevřel nám dveře k věčnému životu, uvedl.

V těchto těžkých časech však skandály v církvi a krize v tradičně křesťanských společnostech na Západě vedou mnohé k tomu, aby si úzkostlivě kladli otázku, zda se skála, na které Kristus postavil svou církev, nehroutí, prohlásil kardinál.

„Někteří se domnívají, že katolická církev zaostává o 200 let za současným světem. Je toto obvinění pravdivé?“

Ti, kdo vyzývají k modernizaci, požadují, aby církev kvůli vytvoření „nového náboženství světové jednoty“ odmítla to, co považuje za pravdivé, varoval Müller.

„Jedinou cenou, kterou by církev musela zaplatit za to, aby byla přijata do tohoto metanáboženství, je vzdát se svého nároku na pravdivost. Zdá se, že by to nebyl zase takový problém, jelikož relativismus převládající v našem světě stejně odmítá myšlenku, že bychom vůbec mohli znát pravdu, a vydává se za garanta míru mezi všemi světonázory a světovými náboženstvími.“

Postkřesťanská společnost vítá tyto snahy přetvořit církev na „pohodlné občanské náboženství“, řekl kardinál. Lékem na sekularizaci v církvi je život víry, život v trvalé pravdě Kristově, prohlásil Müller. Bůh, který je věčný, se nemůže měnit podle rozmarů společnosti, zdůraznil. „Boží univerzální pravda, která byla přítomna v konkrétní lidské bytosti, Ježíši Nazaretském, je přítomna zde a nyní – v prostoru a čase našich dějin,“ řekl Müller. „Ježíš Kristus není reprezentantem nějaké pravdy, která by platila jen mimo náš čas: On osobně je ,ta cesta, pravda i život‘“.

ze zpráv Catholic News Agency a a Catholic Herald přeložil Pavel Štička