Poselství biskupa z Astany Mons. Athanasia Schneidera

Současnou atmosféru téměř planetární paniky podněcuje všeobecně uznávané "dogma" pandemie nového koronaviru. Drastická a neproporcionální bezpečnostní opatření, spočívající na odmítnutí respektovat základní lidská práva - svobody pohybu, svobody shromažďování a svobody názoru - se zdají být organizována podle precizního plánu. Tímto způsobem se celé lidské pokolení stane jakýmsi vězněm celosvětové "sanitární diktatury", která se postupně ukazuje být i diktaturou politickou.

Závažným vedlejším účinkem této po celém světě se šířící "sanitární diktatury" je rostoucí a nekompromisní zákaz všech forem veřejného náboženského kultu. Německá vláda zakázala představitelům všech náboženství jakákoliv veřejná shromáždění, což platí od 16. března tohoto roku. Tak drastický prostředek spočívající na striktním zákazu všech forem veřejného kultu byl nepředstavitelný dokonce i v dobách III. říše. Před Německem ale sáhla k tomuto kroku také Itálie - a to i v samotném Římě, srdci katolicismu a křesťanství. Současná situace v Římě připomíná Církvi podobné zákazy v prvních staletích, vydané pohanskými císaři.

Za takových okolností duchovní, kteří se odváží celebrovat mši sv. za přítomnosti věřících, mohou být potrestáni nebo se octnout i ve vězení. Světová "sanitární diktatura" vytvořila atmosféru, v níž lze cítit vzduch katakomb; podzemní pronásledované Církve - zvláště v Římě. Vidina papeže Františka, který 15. března sám procházel opuštěnými ulicemi Říma a putoval od obrazu Matky Boží „Salus populi Romanirdquo (nacházejícího se v Santa Maria Maggiore) k zázračnému kříži (v kostele San Marcello) nabízela apokalyptický obraz obsažený v třetím Fatimském tajemství (13. července 1917): „Svatý Otec....prošel velkým městem, které bylo z poloviny zničené....".

Jak mají v této situaci reagovat a chovat se katolíci? Musíme přijmout tuto situaci jako zkoušku od Boží Prozřetelnosti, která nám přinese větší duchovní prospěch, než kdybychom jí neprošli. Lze ji chápat jako nadpřirozenou intervenci, jako zásah v bezprecendentní krizi Církve. Bůh používá světovou "sanitární diktaturu", aby očistil Církev, probudil osoby, jež jsou za ni odpovědné - na prvém místě papeže a biskupy - z iluze dobrého současného světa, z pokušení flirtovat s ním a nechat se pohltit časnými a pozemskými záležitostmi. Mocní tohoto světa oddělili věřící od jejich pastýřů. Vlády nařídily duchovenstvu celebrovat bez účasti lidu.

Tato očišťující nadpřirozená intervence může nám všem ukázat, co je skutečně nejdůležitější v Církvi: eucharistická oběť Kristova, jeho Tělo a Krev, věčná spása nesmrtelných duší. Aby ti, kteří náhle a nečekaně byli zbaveni všeho, co je v Církvi vrcholné a nejdůležitější, začali chápat a více si cenit vlastní hodnotu toho.

Navzdory bolestné situaci, kdy katolíci jsou zbaveni možnosti mše sv. a sv. přijímání, nesmíme podléhat ani frustraci, ani melancholii. Přijměme tuto zkoušku jako příležitost k získání bohatých milostí připravených pro nás Boží Prozřetelností! Mnoho katolíků dostává tak možnost zakusit realitu katakomb, podzemní církve. Lze mít naději, že tato situace přinese nové duchovní ovoce v podobě nových vyznavačů víry a světců.

Situace nutí katolické rodiny k získání zkušeností s domácí církví - a to doslovně. Protože neexistuje možnost účasti na nedělní mši svaté, katoličtí rodiče mají shromažďovat své rodiny doma. Mohou se účastnit v přenosech mše svaté televizí nebo internetem, a když by ani toto nebylo možné, tak věnovat aspoň hodinu na modlitbu s cílem posvěcení Dne Páně a duchovního spojení s obětí mše svaté celebrované za zavřenými dveřmi. Taková nedělní hodina modliteb by mohla vypadat následovně: růženec, četba evangelia z dané neděle, pokání a vzbuzení lítosti, duchovní sv. přijímání (vzbuzení touhy po přijetí Těla Spasitele), potom litanie, modlitba za trpící, umírající a pronásledované, za papeže a duchovenstvo, a za ukončení duchovní a fyzické epidemie. Katolická rodina by se také měla v postě každý pátek pomodlit křížovou cestu. V neděli odpoledne nebo večer by rodiče také mohli shromáždit děti, aby jim přečetli životy svatých, zejména mučedníků z doby pronásledování Církve. Měl jsem tu čest zakusit to v dobách mého dětství, což položilo základy mé katolické víry na celý život.

Katolíci zbavení možnosti účasti na mši svaté a svatého přijímání - možná na krátkou dobu týdnů nebo měsíců - by si měli připomenout doby pronásledování od počátků Církve až do současnosti v různých částech světa, kdy se věřící dlouhá léta nemohli účastnit mše svaté a přijímat svátosti, jako např. v čase komunistické perzekuce v Sovětském svazu.

Kéž následující slova posílí všechny katolíky, kteří trpí kvůli nemožnosti účasti na mši svaté a přístupu ke sv. přijímání: Miláčkové, nedivte se tomu soužení, které na vás přichází jako zkouška, jako by se vám dělo ěnco neobvyklého, nýbrž radujte se, poněvadž máte účast na utrpeních Kristových, abyste se také, až se zjeví jeho sláva, zaradovali a zaplesali. (1 Pt 4, 12-13).

Veleben budiž Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy! On nás těší ve všelikém našem soužení, takže můžeme těšit jiné v jejich těžkém soužení, a to útěchou, jakou i my býváme Bohem těšeni. (2 Kor 1, 3-4).

Tehdy budete plesati, i když se nyní nakrátko, je-li toho třeba, rmoutíte v rozličných zkouškách, aby vyzkoušená vaše víra - mnohem dražší než zlato, které bývá ohněm tříbeno - byla shledána k vaší chvále, slávě a cti, až se zjeví Ježíš Kristus. (1 Pt 1, 6-7).

Za ukrutného pronásledování Církve sv. Cyprián z Karthaga (+258) takto poučoval o hodnotě trpělivosti: Trpělivost mohutně posiluje základy naší víry. Právě ona povznáší naši naději. Právě ona řídí naše jednání, abychom se pevně drželi Krista a následovali jeho trpělivost. Jak velký je Pán Ježíš a jak veliká je jeho trpělivost! (De patientia, 20; 24).

S velkou důvěrou k naší Matce Církvi a vzývajíce Neposkvrněné Srdce Panny Marie prosme, aby současná situace, kdy věřící jsou zbaveni možnosti účasti na mši sv., přinesla duchovní plody sloužící opravdové obnově Církve, která - jak doufáme - bude následovat po dekádách pronásledování opravdových katolíků - duchovních i věřících - uvnitř Církve. Zvažme následující slova sv. Cypriána: Jakmile poznáme příčinu katastrofy, ihned najdeme lék na ránu, kterou způsobila. Pán se rozhodl vyzkoušet svoji rodinu, a protože dlouhý čas klidu nám pokazil předanou Boží disciplínu, nebeské napomenutí probudilo naši víru (...). I když jsme si zasloužili větší trest za naše hříchy, nejmilosrdnější Pán všechno řídil tak, aby všechno vypadalo spíše jako zkouška než jako pronásledování. (De lapsis, 5).

Kéž by Bůh způsobil, aby ta krátká doba zkoušky - spočívající na zbavení nás možnosti veřejné celebrace mše sv. - zapálila v srdci papeže a biskupů novou apoštolskou horlivost vůči věčným, duchovním pokladům, které jim byly svěřeny nadpřirozeným způsobem. To znamená: Nechť probudí horlivost o čest a slávu Boží, o výjimečné postavení Ježíše Krista a jeho vykupitelské oběti, o centrální místo Eucharistie a její svatou a vznešenou formu celebrace, o co největší slávu eucharistického Těla Kristova, o spásu duší, o duchovenstvo žijící v čistotě oživené apoštolským duchem. Znovu se zaposlouchejme do slov sv. Cypriána: Je třeba vzdát Bohu chválu, jeho dary a dobrodiní ať jsou slaveny díkůvzdáním, aby náš hlas nepřestal vzdávat díky ani v dobách pronásledování. Ani nepřítel nemá takovou moc, aby zadržel nás - milujících Pána celým srdcem, celým životem a ze všech sil - před hlásáním jeho požehnání a chválením jej vždy a všude. Po strašné noci temnoty svět opět ozáří paprsky světla našeho Pána. (De lapsis, 1)

+ Mons. Athanasius Schneider, pomocný biskup z Astany, Kazachstánpřeklad Dr. Radomír Malý