Týden ve světě katolickýma očima - 14. 5. 2020

Kardinál Müller, bývalý prefekt Kongregace pro nauku víry, se následně musel hájit proti ostré reakci ze strany ostatních německých biskupů, že výzva předkládá „primitivní konspirační teorie“, a obvinil své oponenty, že výzvě podsouvají tvrzení, že pandemie je „výmysl sloužící k vyvolání paniky“, a že každého oponenta hned označují za konspiračního teoretika.

V úterý 12. května zemřel ve věku 84 let kardinál Renato Corti, emeritní biskup piemontské diecéze Novara.

Jeffrey Mirus komentuje radikální program německé Synodální cesty: „Synodální cestu lze redukovat na následující nejapné teze:

• Víme, že muž a žena jsou stejní. Proto mezi nimi nemohou existovat rozdíly v rolích či autoritě. Poněvadž je to nemožné, Bůh to nemohl zamýšlet, a každé takové rozlišení musí být odmítnuto jako čistě lidské/kulturní, a to i pokud jde o svátost svěcení.
• Víme, že lidská náklonnost a sexuální touha může mít různé podoby a formy vyjádření. Proto nelze tvrdit, že některé formy jsou lepší než jiné, nebo že některé jsou správné a jiné špatné. A protože je to nemožné, Bůh nemohl zamýšlet takové posuzování, a každé takové rozlišování musí být odmítnuto jako čistě lidské/kulturní.
• Při utváření nauky a praxe Církve je třeba uznávat a respektovat sensus fidelium, který je třeba definovat jako dominantní postoje dobové vědecké kultury přejaté těmi, kdo se pokládají za členy Katolické církve. Právě tento ’cit věřících‘ správně řídí a utváří učení Církve v každé době.“

Mirus kriticky analyzuje tyto teze a dochází k závěru, že „ze všech světových církví vykazuje ta německá největší nepoměr mezi nesmírným bohatstvím a žalostnou slabostí; tento vzorec je však typický pro celý Západ.“

Benediktinský opat kritizuje návrhy na univerzální nepodmíněný příjem. „Něco takového by podnítilo lidskou a sociální apokalypsu, neboť je to téměř proti přirozenosti.“ Namísto toho navrhuje modlitbu za jinou „univerzální mzdu“: totiž spásu všech duší.

Steve Skojec tvrdí, že ve svém nově vydaném životopise emeritní papež Benedikt XVI. potvrzuje svoji rezignaci na papežský úřad, ale trvá na matoucích formulacích, podle nichž si podržel „duchovní rozměr“ papežství. „Zůstává záhadou, co by tento ’duchovní rozměr‘ papežství měl podle něj být, že si jej mohl podržet. Kdybych musel hádat, řekl bych, že jde o modlitbu za celou Církev – ale to by přece mohl dělat, i kdyby se vrátil ke svému předchozímu stavu kardinála. Je vskutku zvláštní, jak lpí na něčem, čeho se vzdal,“ vrtí hlavou Skojec.

Phil Lawler analyzuje situaci kolem nového obvinění kardinála Pella. Australská královská komise shledala, že kardinál „věděl o sexuálním zneužívání v 70. letech, ale nepodnikl žádné kroky“. „I kdyby nález komise byl přiměřený – což je sporné, není to důvod dělat z Pella obětního beránka. K dotyčným zneužitím došlo v 70. letech. Kardinál Pell se stal biskupem až v roce 1987,“ upozorňuje Lawler. „Pell přiznal, že slyšel o problémech v koleji sv. Patrika. Rozhodl se mlčet. Úplně stejně v 80. a 90. letech desítky, ne-li stovky informovaných katolíků (včetně mě) ’slyšely o problémech‘ mezi kardinálem McCarrickem a seminaristy v arcidiecézi Newark. Neměli jsme přímé důkazy a věc nespadala pod naši přímou zodpovědnost, takže jsme také mlčeli. Pokud je Pell vinen tím, že netlačil na biskupy, aby jednali, pak mnohem větší vinu nesou sami biskupové.“

„Pozdravení pokoje by mělo být pečlivě přehodnoceno a prověřeno,“ říká v interview Don Enrico Finotti, odborník na liturgickou reformu po 2. vatikánském koncilu. „Neměli bychom se obávat změn, pokud se ukážou jako nutné nebo vhodné. Je zřejmé, že postupující sekularizace, která pozdravení pokoje zachvátila, by měla být napravena, aby se mu navrátila jeho posvátná povaha a uměřená střízlivost vlastní každé liturgii, zejména té římské,“ říká Finotti.

„Co když Antikrist není osoba, nýbrž liturgický ritus?“ ptá se salesián Marco Begato. „Někteří liturgici dnes prosazují snahu o vytvoření nových liturgických ritů inspirovaných kosmicko-existenciálním symbolismem: jakousi ’třetí cestu‘, alternativu k dvěma hlavním názorovým proudům současnosti, jež by měly být oba odstraněny. První se hlásí k tradiční liturgii: starobylému tridentskému ritu nebo reformě současné liturgie podle tradičního vkusu. Druhý prosazují ti, kdo chtějí pokračovat v ’duchu 70. let‘: přijímají v zásadě půdorys Novus ordo missae Pavla VI., ale přizdobují liturgii prvky převzatými z moderní kultury: tancem, nástroji, barvami, verši… Výsledek je často značně nevkusný a vzdálený liturgické tradici, nezdá se však ani, že by jej nějak nadšeně přijímal Boží lid (soudě podle vyprázdněných kostelů), nebo že by věřícím poskytoval potřebnou duchovní vzpruhu (soudě podle nedostatku formace u těch, kdo v kostelích ještě zůstali). S ohledem na to předkládají inovátoři „liturgickou třetí cestu“, charakteristickou mimořádnou estetickou rafinovaností jak v teorii, tak v liturgické praxi.“ Begato následně popisuje teoretické a praktické aspekty tohoto nového liturgického konceptu, ptá se však: „Kde je tady Kristus? Kde je Kristus v naturalistickém přístupu? Kde je Kristus v novopohanské symbolice? V odstupu od tradice? V pozornosti věnované vodě, světlu, přírodě? Důvod, proč mě nepřesvědčují současné liturgické návrhy, ale ponořil jsem se do zkoumání oné „první“ cesty (kterou jsem objevil teprve nedávno), je na prvním místě teologický a christologický – christocentrický. Tradiční ritus ke mně hovoří o Kristu, klade Krista do centra, dává mi pocítit, že pochází od Krista samého. V současných paganizujících liturgických návrzích Krista nenalézám,“ píše italský salesián.