Poznámka k naší době

Obdobně jako byla pro starozákonní Boží lid období hrozivých společenských krizí, válek či hospodářského nedostatku a politického útlaku mnohokrát časem duchovního vzepětí a těsnějšího přimknutí se k Hospodinu, může být i tato vpravdě alarmující situace časem spásného obrácení a očisty i pro naši Církev. Ochromeni strachem sytícím se z našeho sobectví, hédonismu a materialismu jsme zapomněli na věčné hodnoty, které nám dává náš Pán a Spasitel.

V souladu s názorem známého filosofa Tomáše Halíka o tom, že padla hranice mezi „věřícími“ a „nevěřícími“, jsme se sami zařadili po bok filatelistů, kaktusářů a divadelních ochotníků, jejichž jistě bohulibé aktivity slouží k potěše mnoha lidí, kteří poslušně a bez reptání zrušili své burzy, výstavy či představení. Vždyť bychom mohli těmi svými středověkými a tmářskými kejklemi někoho ohrozit. Mnoho křesťanů, napříč denominacemi, zarazila ochota církevních představitelů nechat dobrovolně upustit od nejdůležitější a nezastupitelné úlohy církve slavit nejúžasnější tajemství celého viditelného i neviditelného univerza – Večeři Páně, Mši svatou, Eucharistickou oběť – v nejužším společenství našich bratří a sester. A to vše ještě v období nejdůležitějšího svátku církevního liturgického kalendáře. Toto bolestné zklamání snad nemohlo být větší, když jsme se jako laici a „řadoví“ křesťané museli z médií dozvědět, že otevření kostelů bude předcházet i „veledůležité“ otevírání hobbymarketů. Nespletla si naše vláda obdobně jako Marie Magdalská Ježíše se zahradníkem (srov. Jan 20,15)? Nikoli, ani omyl a (možná bohužel) ani zlý úmysl, nevzpomněl si na nás z členů vlády vůbec nikdo, ministra kultury nevyjímaje. Už dávno nevedeme se společností nějaký „Kulturkampf“. Náš morální apel už nikdo neslyší, náš hlas už nikoho nezajímá a nikdo nás nebere příliš vážně. Nejsme soupeřem ani hrozbou pro komunisty, (pseudo)liberály z hnutí LGBT, genderové aktivisty, propotratovou lobby ani žádné jiné nepřátele tradičních křesťanských hodnot. Současná církev se v honbě za popularitou, post/moderní světskou slávou a ve snaze zabránit hrozivému odlivu „věřících“ duchovně vyprazdňuje. Pokud nějakého člověka „z venku“ přeci jen přiláká, nenabízí „uvnitř“ častokrát žádné další jedinečné proprium. Je to právě ta drahocenná dvoutisíciletá tradice, konzervativní hodnoty a naděje na věčný život, který není totožný s tím, který nyní prožíváme, co bychom měli většinové společnosti nabízet. Kde jsme byli my křesťané s našimi požadavky po živém společenství v Kristu? V rámci přizpůsobování se tomuto věku, před kterým tak důrazně varuje svatý apoštol Pavel (srov. Řím 12,2), mnohokrát přespříliš přeceňujeme inkarnační moment „Ježíše v dějinách“ a nezřídka zoufale podceňujeme moment eschatologický „Ježíše nad dějinami“ – Spasitele a Pána dějin, který má v plné slávě teprve přijít a na něhož tak toužebně a netrpělivě čekáme. Nestali jsme se jen jakousi světskou sociálně–kulturní institucí?

Není jednou z nejdůležitějších funkcí „polní nemocnice“, ke které papež František již dříve v rozhovoru pro časopis La Civilta Cattolica v ekleziologické metafoře přirovnal naši Církev, také ta diagnostická? Neměli bychom to být my křesťané, kdo zjevně nemocné společnosti poskytneme pravou léčbu formou uzdravujících svátostí a ničím nenakažené nauky?

PhDr. Bc. Petr Novák, Ph.D.
psycholog a vysokoškolský pedagog