Mohou biskupové vyžadovat přijímání na ruku?

Timothy Olson, kanonista z diecéze Fargo a sekretář Canon Law Society of America, řekl agentuře CNA, že biskup má pravomoc omezit způsob udělování eucharistie pouze na přijímání pouze na ruku, pokud je to nezbytné.

„Obvykle není pochyb o tom, že biskup nemá pravomoc nařídit podávání eucharistie pouze na ruku,“ uvedl Olson. „Redemptoris sacramentum [vatikánská instrukce o eucharistii] hovoří v tomto ohledu jednoznačně.“

„Zároveň však,“ pokračoval Olson, „kanonické právo, včetně liturgického práva, je praktickým vyjádřením teologie a filozofie církve. Proto je někdy nutné uchýlit se ke zdrojům, které přesahují pouhé a přímočaré právní texty.“

Olson poukázal na Summu teologickou sv. Tomáše Akvinského, která je v tomto ohledu poučná.

„V tomto případě je Tomáš Akvinský cenným zdrojem pro pochopení toho, jak funguje lidské právo,“ prohlásil Olson.

„V Summě teologické I-II, Q. 96 Akvinský učí, že každý zákon je zaměřen na dobro člověka. Učí také, že na rozdíl od Božského Zákonodárce není lidský zákonodárce schopen předvídat všechny okolnosti, za kterých bude zákon aplikován.“

„V důsledku toho lidský zákon, který ve většině případů podporuje obecné dobro, může v individuální situaci obecnému dobru škodit. Akvinský z toho vyvozuje, že v takovém případě lze od dodržování lidského zákona upustit.“

P. James Bradley, odborný asistent na fakultě kanonického práva Americké katolické univerzity, s tímto nesouhlasí a tvrdí, že rozhodnutí zakázat podávání eucharistie do úst by mělo být učiněno v Římě, nikoli na úrovni diecézních biskupů.

„Církevní liturgická kázeň je vzhledem ke svému významu spojenému s povahou svátosti a pokladem víry obecně vyhrazena Apoštolskému stolci,“ řekl Bradley agentuře CNA.

„Od Druhého vatikánského koncilu došlo k rozšíření toho, co mohou v liturgii upravovat diecézní biskupové a biskupské konference, ale zákon zcela přesně vymezuje, jakých věcí se to týká,“ prohlásil Bradley.

Olson souhlasí, že „v běžné situaci je dispenzace od zákona vyhrazena autoritě toho, kdo zákon vydal“.

„Nicméně,“ dodal, „Akvinský podotýká, že v případě nutnosti, kdy je třeba jednat neprodleně, aby se předešlo škodám, ,pouhá nutnost s sebou nese dispenzaci, jelikož nutnost nezná žádný (lidský) zákon‘.“

Olson zmínil Akvinského příklad, v němž píše o městě, jehož vládce nařídil, aby se v určitou dobu zavíraly městské brány, ale armáda obránců města uvízla před branami pronásledována nepřátelským vojskem.

„Akvinský vyvozuje, že pokud lze oprávněnou autoritu zastihnout včas, aby bylo možno otevřít brány s jejím svolením, mělo by se tak postupovat,“ uvedl Olson. „Pokud však hrozí nebezpečí zpoždění způsobeného předložením celé záležitosti, pak sama nutnost umožňuje otevřít brány.“

Olson řekl, že v případě liturgie existují „některé aspekty božského práva a ty nikdy nemohou být dispenzovány, například materie a forma svátosti“.

„Jiné aspekty liturgie jsou však součástí lidského práva, například jaká čtení mají být zařazena nebo způsob přijímání eucharistie,“ uvedl. „Ačkoli tyto lidské zákony byly napsány proto, aby chránily důstojnost a účinnost liturgie, lze od nich v případech naléhavé nutnosti upustit.“

Dodal, že pro takováto rozhodnutí existuje precedens.

„Zjevný příklad dispenzování od liturgických zákonů v případě nutnosti se objevil v koncentračních táborech v době druhé světové války,“ řekl Olson. „Kněží, jako například sv. Maximilian Kolbe, kteří vždy dodržovali materii a formu eucharistie, však v době věznění sloužili extrémně zkrácené mše a dodržovali jen ty rubriky, které byl v dané situaci možné.“

Olson prohlásil, že „pokud existuje skutečně naléhavá nutnost, diecézní biskup může uznat, že lidský zákon, dokonce i liturgický nebo takový, který je normálně vyhrazen vyšší autoritě, lze dispenzovat“.

Bradley však varoval před domněnkou, že lze upustit od liturgických zákonů v církvi.

„Zdá se mi, že skutečnost, že liturgické právo je výslovně vyhrazeno Apoštolskému stolci, kromě omezených případů definovaných zákonem, znamená, že změny liturgické disciplíny a praxe nejsou v kompetenci diecézních biskupů, pokud zákon nestanoví jinak,“ řekl Bradley.

„Samozřejmě,“ řekl Olson agentuře CNA, „že kanonisté budou vždy zastávat různá stanoviska ohledně toho, jak lze zákony interpretovat a aplikovat. Taková už je práce právníků. Koneckonců, definitivní autoritu pro interpretaci má Řím a je na rozhodnutí Říma, zda zasáhne či nikoli.“