Priest lives matter

21.09.2020, RC Monitor 17/2020

Díky tzv. koronavirové krizi jsem letošní dovolenou strávil v naší krásné zemi a shodou okolností jsem navštívil dvě lázeňská města. Nebudu psát, která. A v obou jsem byl na nedělní bohoslužbě. Což mne dovedlo k zamyšlení, o něž se s vámi chci podělit. Zdá se, že být knězem v lázních má nepochybně svá specifika, dotyční důstojní pánové by jistě mohli vyprávět.


V tom prvém místě jsem vstoupil do chrámu, v němž vládlo velebné ticho. Všude pořádek, vhodná výzdoba. U oltáře kněz a dva ministranti, na kůru – jak jsem pochopil – varhanice a dvě zpěvačky. Mše svatá důstojná, kázání na čtyři minuty, k přijímání zpěv z Taizé, byli jsme „hotovi“ za 44 minut. Po mši svaté srdečný rozhovor kněze s varhanicí a věřícími, vše seriózní, důstojné, spořádané.

V tom druhém místě seděl kněz do poslední chvíle ve zpovědnici, zatímco se věřící modlili růženec a modlitbu za papeže, za kněze, za nemocné... Příchod kněze k oltáři zřejmě s trvalým jáhnem, kázání uvedeno oním starým dobrým „pochválen buď Ježíš Kristus“, na konci homilie stručné shrnutí několika větami. Obyčejná mešní píseň, kterou ovšem přítomní opravdu zpívají z plných plic. Před oltářem klekátko, takže kdo chce k přijetí Svátosti Oltářní pokleknout, může. Jiní přijímají ve stoje do úst, jiní na ruku. Přiznám se, že jsem rád poklekl. Mše trvala 61 minut. Pak ještě zpěv, závěrečná modlitba a srocení věřících před kostelem.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

Zahlédl jsem toho druhého kněze po mši. Seděl na židli v rohu sakristie, zpocený, vyčerpaný, oddechující. Vypadal jako Šimon z Cyreny, když se vrátil z Golgoty domů a dostal od manželky vynadáno, co že se angažuje v nějakém nošení kříže.

Uvědomil jsem si, jaký byl v tom rozdíl. Ten první kněz mši svatou sloužil. Nepochybně platně, nepochybně požehnaně, nepochybně se vší vroucností, vážností a upřímností. Ten druhý kněz však spíše tu mši svatou obětoval. Ta první mše byla spíše obrazem Zeleného čtvrtku, radostným společenstvím kolem oltáře. Ta druhá byla spíše Velkým pátkem, mysteriem a snímáním hříchů přítomných věřících.

Žijeme v době, kdy musíme být rádi, že vůbec máme nějaké kněze, že máme kam chodit na bohoslužby. Kritizovat toho či onoho kněze jen kvůli tomu, že nám na něm to či ono nevyhovuje, je opovážlivost.

Ne všichni kněží dokáží strhávat davy, jsou různé povahy, mají různý přístup k životu i světu, mají různé zkušenosti, představy a priority ve svém kněžském působení. Ale právě na tom záleží, podle toho pak vypadá obraz jim svěřené farnosti. Proto bychom se měli zamyslet nad tím, jak jim v jejich těžkém povolání ulehčit. A měli bychom se za ně i za nová kněžská povolání modlit.

MUDr. Jan Toman


Další články



O hladu a halucinacích: jak fáze hladovění popisují upadající Západ

06.11.2026, Community in Mission

Vzhledem k mimořádně žalostnému stavu toho, co ještě zbývá ze západní kultury a křesťanstva, může být užitečné podívat se na současnou situaci optikou jednotlivých fází hladovění. Fyzický hlad je vážný problém a máme povinnost pomáhat těm, kdo hladoví a trpí podvýživou. V dnešní době je však ještě rozšířenější hlad duchovní, ne-li přímo hladovění. Stejně jako tomu je v případě fyzického hladu, zdrojem tohoto duchovního strádání není Bůh, který nám dává hojnost milosti a pravdy; tím zdrojem jsme my sami. Je jisté, že jde o zvláštní druh hladovění, neboť si ho z velké části způsobujeme sami. A co víc, zdá se, že se již nachází v pokročilém stadiu.

Dušičkový oktáv

26.10.2026, RC Monitor 20/2026

Čas od času se rád každý duchovní správce pochlubí svými farníky, jak jsou aktivní, zbožní, duchovně na výši atd. Ne, určitě to není špatně, ale přiznejme si, že ne všichni jsou tací. Také máme jistě ve farnostech „šedý průměr“ takzvaně vezoucích se. Prostě každý jsme originál, ale všichni máme jedno společné – chceme se dostat do nebe, a proto přistupujeme ke svátostem, modlíme se, postíme se, občas vezmeme koště nebo hadr do ruky a vymeteme pavučiny v kostele a zameteme listí či sníh před kostelem, doneseme květiny ze zahrádky na výzdobu.

Vlivy na naši spásu

11.11.2026, RC Monitor 21/2026

Nechci ze sebe dělat škarohlída, ale mám takový svíravý pocit, že se opět poněkud prohloubí a protáhne ona pomyslná propast, která rozděluje společnost. Tentokráte kvůli televizním poplatkům. Nepopírám, že některé názory mohou mít vliv na naši spásu, ale myslím si, že zrovna názor na to, zda platit, či neplatit koncesionářské poplatky mezi ně neplatí. Tedy alespoň potud, pokud zůstaneme pouze u názoru s tím, že ostatní mohou mít názor opačný.

Rezignovali jsme na lidovou zbožnost?

19.10.2026, RC Monitor 19/2026

Začnu příběhem, který se skutečně odehrál při jednání katolické pastorační rady. Jeden farník v nejmenované farnosti navrhl uspořádat mariánské říjnové pobožnosti. Dříve bylo zvykem konat je každý den, nicméně jeho návrh byl daleko skromnější. Šlo by pouze o čtyři pobožnosti – každou neděli jedna. Struktura by byla jednoduchá a tradiční: mariánská píseň, růženec, litanie a mariánská píseň. Když se onen farník zeptal, jak na tento návrh pohlíží farní rada, dočkal se odpovědi: „Velmi pesimisticky!“

O přímluvě svatých, jejich patronátu a hranicích lidové zbožnosti

12.11.2026, RC Monitor 21/2026

Když ztratíme klíče, obracíme se ke svatému Antonínovi. Při nemocech krku vzýváme svatého Blažeje, hasiči mají svého patrona ve svatém Floriánovi a kněží ve svatém Janu Marii Vianneyovi. Katolická tradice zná patrony jednotlivých profesí, měst, zemí, nemocí i nejrůznějších životních situací. Mají ale svatí v nebi skutečně rozdělené kompetence? A má vůbec smysl obracet se na konkrétního světce s konkrétní prosbou?

Druhé přikázání v každodenním životě víry: Od morální váhy slova k pasti jednosměrného monologu

10.11.2026, RC Monitor 20/2026

Darování Božího jména člověku není pouhou teoretickou pravdou ani něco, co uctíváme pouze v liturgii. Dává nám tu výsadu zakusit tajemství nejvyšší důvěrnosti a blízkosti, které se chce hluboce zrcadlit nejen v řádu naší lidské řeči, ale celistvě v našich každodenních vztazích. Druhé přikázání nás volá k tomu, abychom posvátnost Boží přítomnosti vnášeli do každého vysloveného slova. To se v praktickém životě křesťana nejvýrazněji projevuje ve dvou klíčových oblastech: v závaznosti našich lidských slibů a v upřímnosti naší osobní komunikace s Bohem.


načíst další


Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.





MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2026 Res Claritatis, z.s.