Člověk jako bůh: peklo na zemi

Koneckonců se každá ideologie, včetně té nejzvrhlejší, ráda skrývá pod závojem dobrých snah a ušlechtilých cílů, aby oklamala lidi a získala moc. Až poté odhalí to, co je uvnitř.

Donedávna se pokládalo za vysoce pravděpodobné, že dominantním znakem nové totality bude zneužívání agendy lidských práv, avšak s nástupem takzvané koronakrize se dere do popředí jiný aspekt – agenda ochrany zdraví, zaštiťovaná „vědeckostí“ a „odborností“. Boj s virem se stává bojem se vším „hnusem“, s domnělým tmářstvím a zaostalostí, vnímá se jako boj za pokrok. Nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že současný „boj proti pandemii“ nese určité znaky eugeniky (chceme zdravou populaci, chceme vakcíny a léky, které nám zajistí dlouhověkost, chceme zvítězit nad každou nemocí).

K čemu tyto tendence povedou? Kardinál Robert Sarah varuje před nástupem posthumanismu. Posthumanisté pracují na vylepšení člověka podle vlastních představ. Jsou sebevědomí, věří v rychlý rozvoj genetiky a biotechnologií. Genetické manipulace mají stvořit nového člověka, jehož život bude prodlužovaný například implantováním inteligentních protéz. Avšak posthumanismus jde ještě dál, živí v sobě šílený plán urychlení evoluce a „podporuje genetický výzkum, který by měl v blízké budoucnosti umožnit vznik hybridu člověk – stroj.“ (Robert Sarah). Dokonce v některých hlavách vzplanuly plány na dosažení nesmrtelnosti – individuální lidské vědomí má být zkopírované do umělého mozku robota a tím i po smrti těla jedinec dál bude „žít“. Kardinál Sarah na margo těchto vizí dodává: „Věčnost se v postmoderním světě stává komerční záležitostí. V nejlepším ze světů nebude místo pro milosrdnou lásku k bližnímu, protože všichni budou silní a nesmrtelní. To bude peklo na zemi.“

Lidé stále znovu upadají do pokušení nahradit Boha člověkobohem (homo deus). Chtějí být svrchovanými vládci světa, chtějí být jako Bůh, i když za pomoci počítačů nebo robotů. Pokušení je velké a mohutné jsou i lidské schopnosti – tvořivé i ničivé. „Jsme nezodpovědní, nezodpovědnější než kdykoli v dějinách. Nazvali jsme se bohy, kterým vládnou pouze přírodní zákony, a nemusíme se nikomu zodpovídat za své činy – ...“ (Lenka Mihová v recenzi Haraniho knihy Homo deus). V tomto světle vyznívají zcela jinak prohlášení politiků o ochraně veřejného zdraví za každou cenu; stejně i tvrdé restrikce proti šíření pandemie jsou nejednou na hraně zákonnosti a přiměřenosti, vzhledem k reálné závažnosti „problému s koronou“.

Zneužití krize
I na krizi se dá vydělat, stejně jako na válce. Zajisté se to nepovede každému. Kalné vody vyhovují podvodníkům a falešným vůdcům. A krize se může stát prostředkem k získání a udržení moci. Upozorňuje na to, krom jiných, Vincent Šabík: „Fenomén krize se stal nástrojem moci stále sofistikovanějšího politického a ekonomického rozhodování, které fakticky marginalizuje občany, ukracuje jejich možnosti.“ Nesmí nás splést, že současná politika je vulgární a primitivní. I tak dokáže manipulovat vědomím lidí využívajíc dosud nevídanou sílu informační techniky a masmedií. Krize jsou někdy vědomě a cíleně vyvolané. Jak jsme již naznačili, v kalné atmosféře nejistoty a strachu se lidé dají lehce oklamat a ovládnout.

Nechceme vzbuzovat dojem, že nový koronavirus neexistuje. Nikdo rozumný nepopírá jeho reálnou přítomnost ve světě ani jeho škodlivost. Jde o to, abychom si uvědomili rizika, vyplývající ze zveličování tohoto problému, abychom si uvědomili, že organizmus společnosti potřebuje vyvážené zodpovědné řízení, které dbá na zájmy celku; kormidlo se nesmí svěřit do rukou malé skupiny aktivistů. Stát by měli vést státníci, ne například epidemiologové. Řízení celé lidské společnosti není radno přenechat úzce zaměřeným odborníkům, kteří – jak to svého času vyjádřil F. X. Šalda – sice vědí, ale nevidí; chybí jim celostní vhled, protože jsou v zajetí své specializace a podléhají modloslužbě faktičnosti: „Vědecké barbarství není bohužel jen slovo; vědecké barbarství je nejstrašnější skutečností, před kterou stojíme a která nám denně ohrožuje a otravuje zdroje života.“

Hysterie jménem Covid–19
S pozoruhodnou úvahou na toto téma přišel katolický kněz, jezuita Milan Glaser, vedoucí české sekce Vatikánského rozhlasu. Píše o hysterii, zorganizované okolo koronaviru, která je téměř nepochopitelná a která – jak se zdá – přechází do stadia normalizace (podobně jako byla v bývalém Česko–Slovensku po roce 1968 „znormalizovaná“ okupace státu cizími vojsky). Skutečně media na celém světě nepřestávají vydávat zprávy o stále dalších nakažených a přitom neřeknou, že většina z nich má jen mírné nebo žádné příznaky nemoci. Svým nepřetržitým a celoplošným působením vyvolávají dojem jakési vševědoucí jsoucnosti, působí jako nezpochybnitelná autorita, a to navzdory tomu nebo právě proto, že se nedovolávají pravdy.“ Poměry ve společnosti se změnily ze dne na den, konstatuje Milan Glaser: „Zdravotní stav každého člověka byl zestátněný v podobě přemrštěných opatření, která dusí mezilidské vztahy i lidské svědomí, takže přestává být jasné, zda je nebezpečný vir nebo sám lidský rod. Ideologové boje s koronou slibují vítězství nad pandemií, ale podmiňují to přijetím přísných opatření, vyžadují poslušnost obyvatel a podřízenost uniformitě – symbolem této jsou roušky, které spolehlivě před virem nechrání, ovšem berou lidem identitu. Dochází k ničení soudnosti a zdravého rozumu, k dezinterpretaci objektivních skutečností, jsou zneužívány lidské city a emoce, včetně přirozeného strachu ze smrti. Důkazy se zaměňují s předpoklady a spekulacemi. Milan Glaser poznamenává: „Nejrozšířenější chybou úsudku, mediálně předkládanou konzumentovi je tzv. petitio principi, čili předstíraný důkaz, který je ve skutečnosti jen obaleným předpokladem.“ A dodává, že je to princip každého balamutění. V tomto konkrétním případě se nám předstírá strašné ohrožení lidstva novým druhem viru jako fakt.

Opatření v souvislosti s nemocí Covid–19 byla (a z části ještě jsou) ve více státech značně restriktivní, výrazně omezující hospodářský, kulturní, náboženský, dokonce i rodinný život milionů lidí. Je proto zarážející, že se setkala s minimálním odporem. Bohužel dnešní svět, v některých směrech až příliš kritický a podezíravý, nekriticky přijímá vědecky a odborně se tvářící řešení a nezdravě podléhá deformačnímu, antikulturnímu vlivu informačních technologií. Budoucnost samozřejmě neznáme, ale už v jejích náznacích můžeme rozeznat hrozbu nové totality se znaky scientokracie a posthumanismu.

Ján Maršálek, priestornet.com
Přeložila Sylva Bernardová