Osobní a vzájemná láska

18.11.2020, RC Monitor 22/2020

Současná kultura všemi dostupnými prostředky prosazuje buď individuální lidská práva, nebo společenská práva. Buď jedno, nebo druhé, ale ne současně jedno i druhé (považuje to a priori za vyloučené a nemožné). K tomu, aby to dokázala, musí jedno i druhé nejdříve ztratit.

V životě to tak je a tak by to i mělo být. Individuální práva by měla být vždycky součástí kolektivních práv a kolektivní práva by měla obhajovat individuální. Vždyť v lidském společenství vždycky největší dojem a vliv zanechává nezištná oběť jednotlivce a jeho starost o druhé, čili práva druhých.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

V lidském společenství to může fungovat jen symetricky: začít osobní láskou a skončit vzájemnou láskou. To umožňuje a přináší jen evangelium a umožňuje milost Boží. V evangeliu nacházíme totiž dva doplňující se druhy příkazu lásky; individuální: milovat svého Boha celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí, a bližního jako sám sebe; (Mt 22, 37) a pak příkaz vzájemné lásky, který můžeme nazvat společenským: milovat se navzájem, jak on miloval nás; (srov. Jn 15,12).

Předpokladem vzájemné lásky je vždycky individuální osobní láska. Vzájemná láska v křesťanství není fakultativní, ale povinná, a to platí stejně i pro individuální lásku. Buď miluješ, nebo nemiluješ... Není třetí možnost. Rozdíl je jen v tom, co je první (časově) a co je v pořadí druhé. Obě jsou důležité a nevyhnutné, jde tedy jen o pořadí.

Ježíš obětoval svůj život za každého z nás jednotlivě, ne jen za nějaký národ nebo společenství. Proto může říct: „Co jste udělali pro jednoho...“ (srov. Mt 25,40). Ve světských ideologiích se však nejčastěji na úkor lásky k jednotlivci upřednostňovala (a i dnes uplatňují) kolektivní práva (dělnické třídy, rasy atd.), i když nejednou pod rouškou individuálních práv. Zkoumejme pozorně a uvažujme, jestli sice pod jinými záminkami a jinými formami, se nám to opět nepozorovaně nepodsouvá.

Mons. Ladislav Hučko

Další články

Proč vlastně církev? Nestačí věřit „po svém“?

05.06.2026, RC Monitor 9/2026

Začněme pěkně od Adama. Bůh nestvořil člověka jako samotáře, ale jako tvora vstupujícího do vztahu. Vztah k Bohu a vztah k druhým lidem nejsou něčím navíc, kratochvílí či nadstavbou, ale právě v nich se odehrává drama lidského života. Čemu a jak mám věřit? Jak se mám zachovat k druhým?

Mše svatá: Krédo a přímluvy

03.06.2026, RC Monitor 10/2026

Známá katechetická anekdotická otázka zní: „Proč při nedělní mši sv. následuje po kázání krédo?“ Odpověď říká: „Abychom vyznali víru, kterou jsme během homilie ztratili.“ Církev nicméně zařadila do slavnostní mešní liturgie toto společné vyznání víry z hlubších důvodů.

Chápeme, co nám udělal?

01.06.2026, RC Monitor 10/2026

Náš Pán dává příklad otcům diecézí, farností a rodin. Letošní Velikonoce byly prvními s naším novým papežem Lvem XIV. Velmi mě proto zajímalo, jak je papež pojme. Zvláště mne zajímala liturgie Zeleného čtvrtku. Zaujalo mne, že papež Lev umyl nohy dvanácti kněžím své diecéze. Jedenáct z nich byli novokněží, které loni vysvětil, dvanáctým byl spirituál budoucích kněží v Pontifikálním římském semináři.

načíst další

Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky

Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.