09.12.2020, RC Monitor 23/2020
O to větší důvod máme k oslavě toho, že 31. října byl blahořečen výjimečný farář, páter Michael McGivney, zakladatel Kolumbových rytířů, který zemřel během pandemie roku 1890.
Narodil se roku 1852 imigrantským rodičům a jeho krátký život spadal do období největšího rozmachu v amerických katolických dějinách. Tento rozmach také pomohl definovat jeho hrdinnou službu – a jeho ducha. Amerika na konci 19. století ani zdaleka nepřipomínala záchrannou sociální síť, která je zde vytvářena od zavedení Nového údělu. Přistěhovalecké rodiny, jež přišly o svého jediného živitele, se mohly ocitnout v zoufalé nouzi. Páter McGivney ve spolupráci s katolickými laickými vedoucími v New Haven ve státě Connecticut založil roku 1882 Kolumbovy rytíře a vytvořil nový model katolické pastýřské péče: bratrstvo, které mělo pečovat o duchovní a hmotné potřeby svých členů a zároveň sloužit ovdovělým, nemajetným a těm, kdo ve své nové vlasti klesali ke dnu. Katolictví bylo mezi přistěhovalci v amerických dějinách jedním z významných sjednocujících faktorů a nemalou zásluhu na tom mají právě Rytíři.
McGivneyho Rytíři také předešli Druhý vatikánský koncil, a sice svým učením, že laické povolání ve světě je skutečně povoláním, Boží výzvou naplňovat Velké poslání, jež každý katolík dostává při křtu: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky...“ (Mt 28,19). Pod vedením otce McGivneyho byli Rytíři hybnou silou evangelizace stejně jako charity, přičemž poskytovali značnou filantropickou podporu mnoha katolickým iniciativám, včetně vatikánských sdělovacích prostředků. Ve veřejné sféře navazovalo nedávné vystoupení Rytířů na obranu náboženské svobody na jejich podporu rasové spravedlnosti. Kapituly Kolumbových rytířů na formálně katolických vysokých školách dnes mladým mužům, kteří to se svým katolictvím myslí vážně, poskytují nástroje k evangelizaci mezi vrstevníky a zároveň pečují o jejich vlastní víru.
Blahořečení pátera Michaela McGivneyho je pro organizaci, kterou založil a inspiroval, požehnáním; zároveň je poctou všeobecné církve farářům ve Spojených státech. Dva z těch nejlepších si Pán v minulých měsících odvolal domů, a přestože nemůžeme vědět, zda budou blahořečeného Michaela McGivneyho časem následovat do liturgického kalendáře církve, jejich památka je už teď pevně uložena v srdcích lidí, jimž sloužili, a představují další příklady kněžské dobroty.
Jeden z obdivovatelů pátera Dennisa Morrowa mi řekl, že nebýt pandemie, na jeho pohřeb by v michiganském Grand Rapids přišlo v květnu celé město. Tak veliké lásce se tento farář a policejní a hasičský kaplan těšil. Dena Morrowa jsem poznal na vysoké škole a dalších padesát let pak zůstal skálou katolické víry. Páter Philip Tighe vstoupil do semináře poté, co působil jako podnikatel, a během roku, kdy v mé marylandské farnosti sloužil jako jáhen, se jasně ukázalo, že bude vynikajícím knězem, dychtivým vést druhé na dobrodružné cestě pravověrnosti; s radostí jsem to pak sledoval, když se stal farářem rodiny mé dcery v Severní Karolíně. Jeho úmrtím 31. srpna přišla diecéze o výjimečného duchovního vůdce.
V nebeském Jeruzalémě není žádné soupeření ani závist, a tak si lze snadno představit, jak otcové Morrow a Tighe oslavují spolu s páterem McGivneym jeho blahořečení. Kéž se tito tři velcí kněží za nás za všechny přimlouvají.
George Weigel, First Things
Přeložila Alena Švecová
07.07.2025, RC Monitor 12/2025
Dostal jsem se tuhle na internetu do sporu se známým, který je členem Mensy, tedy má vysoké IQ. A ten mi tvrdil, že Boha nelze poznat, protože věda. Co totiž nejde změřit a zvážit, tak neexistuje. Proto jsem mu položil následující otázky: „Můžete změřit délku elektřiny? Můžete zvážit hmotnost televizního signálu? Můžete dokázat svou vlastní existenci a předat někomu komplexní poznání vlastní osoby se všemi myšlenkami, touhami, vzpomínkami, láskami, nenávistmi, ambicemi, výhrami, zklamáními...?“ Neodpověděl mi.
22.08.2025, RC Monitor 15/2025
V době tolika špatných zpráv je příjemné informovat o zprávě dobré a navíc zjevně iniciované a vedené vůlí Boží. Jistě se nestalo jen tak náhodou, že se ke mně na Velký pátek dostal malý letáček s obrázkem, hlavními životními daty, patronací a modlitbou věnovaný životu této naší první světice (byla pro věrnost ke křesťanství brutálně zabita roku 882, tedy 29 let před sv. Ludmilou), který připravili její velcí ctitelé, manželé Michalčákovi. Zjištění, že tato opomíjená Moravanka existuje, byl pro mne nejen velký impuls, ale také nemalý šok, protože jsem se dozvěděl, poprvé!, že vůbec žila, i když jsem autorem hagiografické knihy Čechy a jejich svatí. Upozorňuji, že v této zprávě nebudu mluvit o životě světice, jejíž legendu se chystám napsat k datu přenesení ostatků.
23.05.2025, RC Monitor 9/2025
V několika následujících číslech vám přineseme ukázky z knihy pomocného biskupa v nizozemském ’s-Hertogenboschi Roba Mutsaertse Gewoon Over Geloof (Prostě o víře): Mám dojem, že v církevních kruzích mnoho lidí ustrnulo v sedmdesátých letech. Pořád v nich poznávám spoustu tehdejších prvků. To samo o sobě působí tragicky. Snažit se být moderní tím, že zůstanu v sedmdesátých letech? Podivný druh retromodernismu.
02.10.2025, RC Monitor 18/2025
Vidíme-li prostřený stůl a na něm pestrý výběr všeho možného, je těžké zabránit tomu, aby se nám sbíhaly sliny. Pana Pavlova nelze obejít, jsou to reflexy. Ale dříve než usedneme k bohaté tabuli, bychom si měli položit otázku, kdo nám onu hostinu přichystal a zve-li nás ke stolu za účelem našeho nasycení, nebo abychom se my sami ocitli též na jídelním lístku.
02.06.2025, RC Monitor 10/2025
Jsou chvíle, kdy si člověk říká, že nemá to, co by chtěl a po čem touží. A tak stále hledá něco jiného, lepšího. Hodně lidí na světě cítí jakousi neúplnost, ne–celost a podvědomě cítí nenaplnění, i kdyby třeba vyhráli milion ve sportce nebo dostali nejprestižnější světovou cenu. Pořád má takový člověk pocit, že mu něco chybí a není nikdy spokojený.
19.06.2025, RC Monitor 11/2025
Slavnost Těla a Krve Páně (lat. Corpus Domini) byla ustanovena v roce 1264 papežem Urbanem IV. Její příběh odráží duchovní cestu jedné epochy, jež usilovala o znovuobjevení ústředního postavení Eucharistie v životě církve. Ve 13. století se svaté přijímání stalo natolik vzácným, že čtvrtý lateránský koncil (1215) musel přikázat alespoň jednou za rok účast na této svátosti. Z obavy před znesvěcením a kvůli přílišnému důrazu na bázeň místo na vroucnost víry se zaváděly přísné podmínky, které prakticky znemožňovaly lidem přístup k Eucharistii.