19.12.2020, RCM
Ve svém poselství ke Světovému dni míru papež volá po „kultuře péče“ jako cestě k dosažení míru. Server VaticanNews přináší české shrnutí poselství.
Papež František vyslal arcibiskupa Claudia Gugerottiho (bývalého apoštolského nuncia v Bělorusku) jako zvláštního legáta do Běloruska, aby prezidentu Lukašenkovi tlumočil „starost a znepokojení Svatého otce ohledně aktuální situace v Bělorusku“.
Kongregace pro liturgii a svátosti umožnila biskupům povolit ve svých diecézích kněžím celebrovat až čtyři mše svaté na Boží hod vánoční, o slavnosti Panny Marie, Matky Boží, a o slavnosti Zjevení Páně, aby se vzhledem k protipandemickým opatřením mohlo bohoslužeb účastnit více věřících.
16. prosince nedošlo v Neapoli k očekávanému zkapalnění krve sv. Januaria. Tento známý zázrak, který se opakuje několikrát ročně, není Církví uznán, lokálně je však přijímán a pokládán za dobré znamení. Pokud ke zkapalnění někdy nedojde, je to vykládáno jako předzvěst války, hladomoru či jiného neštěstí.
Polský biskup Kazimierz Gurda celebroval v kostele Největější Trojice v Gończycích zádušní mši svatou za 640 mrtvě narozených dětí a obětí spontánních a umělých potratů. Rakve se zemřelými dětmi byly následně slavnostně pohřbeny na přilehlém hřbitově.
Kardinál Raymond Burke ve své homilii na svátek Panny Marie Guadalupské varoval, že marxistický materialismus se nyní „chápe vládní moci“ nad Spojenými státy, a že tzv. Velký Reset, iniciativa Světového ekonomického fóra, je „manipulací občanů a států skrze nevědomost a strach“. Edward Pentin přináší plný text homilie.
Pařížský soud v nepřítomnosti odsoudil bývalého vatikánského velvyslance ve Francii, arcibiskupa Luigiho Venturu, k podmíněnému osmiletému trestu za sexuální útoky na pět mužů v letech 2018 a 2019. Podle své advokátky byl biskup, který opakovaně odmítl vinu a vysvětloval svá gesta „latinským temperamentem“, rozsudkem otřesen.
Pod názvem „Vzestupy a pády kardinálů“ nabízí Imrich Gazda ve slovenském magazínu Postoj podrobnou analýzu částečně propojených případů dvou vatikánských kardinálů: totiž kardinála Pella a kardinála Becciù. „Je případ kardinála Becciù podobným omylem jako ten Pellův?“ ptá se Gazda.
Marco Gallina označuje jako „Farizejství na účet křesťanů“ rozhodnutí německého Bundestagu, jímž zamítl návrh strany AfD zřídit v reakci na rostoucí počet protikřesťanských útoků v Německu funkci spolkového pověřence pro útoky na křesťany. „Je to střelba do vlastních řad, která AfD prospěje více, než kdyby s návrhem uspěli,“ domnívá se Gallina.
„Chanuka nejsou židovské Vánoce,“ píše Michael Heekin v eseji, kde vysvětluje smysl tohoto židovského svátku (připomínajícího úspěšné povstání Makabejců proti helénistické seleukovské říši) a odpovídá na otázku, jaké poučení si z něj mohou vzít křesťané. „Křesťané a Židé dnes čelí hrozbám, které se podobají těm, kterým čelil helénistický Izrael a komunistické Polsko: pronásledování Božích věřících a nesnášenlivost k jejich přesvědčení. Vláda, akademický establishment a kulturní sféra se staví stále více nepřátelsky k židovsko-křesťanské kultuře. Ve jménu tolerance a uchování relevance pro moderní svět je i klérus indiferentní, k demontáži židovsko-křesťanských základů naší země, nebo ji dokonce podporuje.“ A Heekin uzavírá výzvou, jak na tuto situaci reagovat: „Veselou Chanuku všem Abrahámovým dětem! Buďme Makabejci! Vytrvejme, důvěřujme Bohu – a nemějme strach!“
Letošní instalace jesliček na náměstí sv. Petra, která byla odhalena 11. prosince, je stále předmětem diskusí. Doug Mainwaring tvrdí, že letošní „jesličky jsou předmětem všeobecného posměchu“, a cituje tweet kunsthistoričky Elizabeth Levové: „Tak odhalili vatikánské jesličky… a prý že už letos nemůže být hůř…“.
Otec Zuhlsdorf na svém blogu porovnává studiovou fotografii jesliček („dělali, co mohli“) a fotografii instalace ve Vatikánu, která mu připomíná scénu z Hvězdných válek.
Vittorio Sgarbi, známý italský uměnovědec, vyzývá: „Nedívejte se na to! Nepoznali byste ty postavy. Nevím, jak se bude papež tvářit, až je uvidí, nebo jestli už je viděl, ale až je uvidí, pomyslí si, že náležejí k nějakému jinému náboženství, že tito tvorové nemají nic společného s křesťanským světem. Je to karikatura, lež, něco, na co se nemůžete podívat, aniž byste si pomysleli, že náboženský svět tu byl zrazen.“
AC Wimmer dává letošní jesličky do kontextu tradiční výstavy „100 jesliček ve Vatikánu“, která je letos také umístěna přímo na Berniniho kolonádě a též obsahuje několik netradičních exemplářů.
Filosof a teolog Joseph Shaw zase vysvětluje, „proč jsou letošní vatikánské jesličky tak nesnesitelně hnusné“. „Je třeba zdůraznit jednoduchou, ale zásadní věc: ačkoliv si snad mohou klást nárok na to, být náboženským uměním – uměním inspirovaným náboženským tématem či hodnotami, či zobrazující nábožensky významný výjev –, rozhodně je nelze označit jako umění sakrální,“ píše Shaw, a vysvětluje: „Vezměme si obrazy křížové cesty. Ty jsou vytvořeny tak, aby pomohly představivosti uživatele (ano, sakrální umění se užívá) vstoupit do situací Kristova utrpení. Sakrální obrazy Krista a svatých zase pomáhají zaměřit pozornost při modlitbě, neboť to je to, k čemu jsou určeny. Aby to mohly dělat, musí samy vyjadřovat úctu k zobrazené osobě, která má být uctívána, musí vyzdvihnout její svatost.“ A Shaw uzavírá: „Nejen že vatikánské jesličky totálně selhávají jako sakrální umění – bylo by zjevně obtížné se před nimi modlit, a pochybuji, že to mnoho lidí zkusí –, ale jejich styl ztělesňuje záměrné odmítnutí krásy v umění. Jsou produktem hnutí zpopularizovaného (je-li to to pravé slovo) v šedesátých letech, podle kterého by umění nemělo být o kráse, nýbrž o umělcově existenciálním zoufalství a podobných věcech. Toto hnutí je reflexí světa bez Boha a zoufalství, které umělec cítí, je výsledek. Nelze si představit méně vhodný prostředek pro vyjádření poselství, že se v Betlémě narodil Bůh.“
Marcelo Macini z umělecké školy, kde byly figury vytvořeny, však instalaci hájí: „Jesličky jsou plné symbolů a odkazů nabízejících netradiční interpretaci narození Krista. Již mnoho odborných kritiků se o práci vyjádřilo s uznáním. Mrzí mě ty reakce, že se to lidem nelíbí. Jsou to jesličky, které musí být vnímány v kontextu doby, v níž byly vytvořeny.“ Podle Francesky Merlo jesličky „obsahují kulturní dědictví, které není bezprostředně viditelné,“ a právě toto kulturní dědictví prý snad „způsobilo negativní reakci některých diváků na to, co vnímají jako zobrazení Ježíšova narození na pohled tak odlišně od těch tradičnějších“. Ve skutečnosti však jsou prý jesličky pouze „mírně odlišné“ a jsou vytvořeny v typickém stylu italského Castelli, známého svým keramickým uměním. Merlo dále vysvětluje význam postavy kosmonauta, která „vzbudila mnohé otázky“ a cituje list papeže Františka z roku 2019: „Děti – ale i dospělí! – mají často v oblibě přidávat k jesličkám postavy, které zjevně nesouvisí s evangelními zprávami. Avšak tyto bizarní doplňky ukazují, každý svým způsobem, že v novém světě, který Ježíš založil, je místo pro vše, co je vskutku lidské, a pro všechny Boží tvory.“
Lukáš Novák
20.01.2025, RC Monitor 1/2025
Když jsem byl malý kluk, brával mě táta s sebou na dlouhé procházky, někdy ulicemi Prahy, jindy krajinou venku. Někdy jsme spolu sedávali s pruty na břehu Sázavy, řeka šuměla a my mlčeli nebo si tiše povídali, dodnes vím, jak řeka voněla. Letos o Vánocích se mi vybavila jedna tátova raná vzpomínka.
01.10.2024, RC Monitor 18/2024
„Moje žena..., moje děti...,“ zalamentoval vězeň František Gajowniczek, když byl vybrán jako jeden z deseti do bunkru hladu za trest za útěk jiného vězně, kterého se nepodařilo chytit. V tomtéž okamžiku vystoupil z řady jiný vězeň a namířil si to přímo k lagerführerovi Fritchovi. Nastalá situace byla tak nečekaná, překvapivá a šokující, že kolemstojící kápové jen nechápavě přihlíželi, vojáci v údivu ani nepozvedli zbraň a sám Fritch s obavou v očích ucouvnul. „Chci jít místo něho do bunkru hladu…“
20.12.2024, RC Monitor 23/2024
Je jasné, že fyzický svět (ale zřejmě ani duchovní) není dvourozměrný, ale třírozměrný, a takové má být i naše myšlení, resp. chápání celé Boží duchovní skutečnosti, které se zakládá na pozorování světa jako takového, byť ho ve svém „dvourozměrném“ myšlení nedokážeme nikdy plně pochopit a plně vyjádřit. Bůh (Trojice) evidentně není „dvourozměrný“ (Bůh a ďábel, jak si to většinou představujeme), ale trojiční (Otec, Syn a Duch svatý). Ďábel je jen padlý anděl... stvoření, ale často ho svět považuje za rovnocenný protiklad trojičního Boha.
18.12.2024, RC Monitor 22/2024
Čteme-li dnes téměř jakoukoli stať o stavu lidstva, jeho hodnot, myšlení a směřování, sotva se vyhneme narážce, že žijeme v nějaké post–době. My křesťané s jistou dávkou nostalgie žehráme na postkřesťanskou dobu. Jako občané trneme, zda už nenastala doba postdemokratická. Informační zmatek, plynoucí z využití technologií pro šíření nepravd, označujeme jako dobu postfaktickou. Jednu zelenou hlavu jsem slyšel zaníceně hovořit o době postindustriální... A někteří si i dnes dokáží uvědomit, že už nějaký pátek žijeme v době postkomunistické, i když už tento pojem poněkud ztratil glanc.
10.03.2025, RC Monitor 4/2025
Náš život je tak trochu prašný, nemyslíte? Představuji si to takto: pokud moje matka někdy v létě 1968, v době Pelíšků a Vln, snědla třeba mrkev, některé atomy z pole, na kterém ta mrkev vyrostla, se prostřednictvím její dělohy a placenty, popř. později jejím mateřským mlékem, možná dostaly do mého těla. Takže se možná staly součástí mé malé dětské ručičky. Celý život však dýcháme, jíme, pijeme, vydechujeme a vyměšujeme atd., takže když se na svou ruku podívám dnes, tvoří ji jiné atomy, než byly v ručičce mého předškolního věku.
29.11.2024, The Dispatch
Učení katolické církve vychází z touhy zachovat hodnotu lidského života. Máloco vyvolává tolik emocí jako plození potomstva. Potřeba mít dítě není jen osobní touha, ale často základní instinkt – touha vidět, jak něco z nás zůstává na planetě a nese naše dílo i náš odkaz dlouho poté, co zemřeme.