Na pohodu

V poslední době se mně zdá, že je té pohody jaksi všude dost – jmenují se tak ubytovací zařízení, dokonce jsou o ní i písničky. Nic proti tomu, má to však jedno ALE. O posledním římském císaři Romulovi Velikém se vypráví anekdotický příběh, jak jednoho dne v roce 476 po Kristu seděl v pohodě na trůně, když tu vstoupil do místnosti jistý Odoaker, který císaře zdvořile požádal, jestli by mohl sesednout z trůnu, což tento (stále v pohodě) udělal. Na trůn se posadil Odoaker, v důsledku čehož se studenti a žáci až do dnešních dnů o tomto datu učí jako o zániku římské říše a začátku středověku. Inu, občas je z velblouda komár, jindy je tomu naopak.

Veřejný lynč pod dohledem Policie ČR
Zdánlivě bezvýznamná epizodka se udála před nějakou dobou v Praze, kde se konal Pochod pro život. Stručně řečeno spořádaný, tichý a veřejný pořádek nenarušující průvod byl zastaven tlupou „pohodářů“, a co se dělo dál, raději nebudu připomínat. Mohlo by se to nazvat zesměšňováním, zostouzením nebo urážením účastníků. Já to však vidím spíše jako veřejné lynčování, i když ke krvavým zraněním či smrti nedošlo. To vše se ovšem konalo pod bedlivým dohledem Policie ČR, která dbala na to, aby se účastníci pochodu nemohli dojít ani (s prominutím) vyčurat, zatímco invektivy na hlavy účastníků mohly pršet beztrestně dál. Ministr vnitra nad celou epizodou vyloudil jen drobný úsměv a ostatní ochránci svobody, demokracie a lidských práv od toho dali ruce pryč. Pohoda především!

Napadá mě, kde asi byli naši čačtí křesťansko–demokraticko–lidově–unijní poslanci parlamentu a senátu, kde byl zástupce ombudsmana, případně někdo z novodobých katechetů veřejnoprávní televize. Asi byli také „v pohodě“.

Stavitelé nové doby
Ta jen zdánlivě nepatrná epizoda z Kaprovy ulice však je a zůstane určitým mezníkem. Mezníkem, který (snad) přivede alespoň někoho k zamyšlení.

Ano, hodně se teď hovoří o demokracii a hodně se odvoláváme na starověké Athény a na jejich vládce Perikla. Kdo si však přečte něco víc o historii Řecka, ten pozná, že athénská demokracie byla vyvažována exploatací a násilím na okolních obcích a také zbrojením a že konec tohoto období se ztrácí ve vleklých a vše zničujících peloponéských válkách, z nichž ve finále vyrostlo nové středisko moci, totiž Makedonie. Ano, hodně se teď mluví o svobodě. My však máme v českém jazyce jedno zvláštní slovíčko, na které se zapomíná – totiž svévole! A rozdíl mezi svobodou a svévolí je snad každému jasný. Včetně toho, že každá suma svobod, pokud se nechce stát anarchií, musí být zarámována určitou pevnou strukturou, sine qua non.

Evropská či euroamerická civilizace byla založena na Desateru Božích přikázání. Všimněte si, že se nejedná o desatero zákonů, desatero rozkazů, napomenutí nebo desatero dekretů či vyhlášek. Jde o desatero při–kázání. Tedy – jsou to povzbuzení ke kázni, která je zásadní podmínkou, aby se vůbec o nějaké svobodě následně dalo hovořit. Musím při té příležitosti vzpomenout na své dětství, kdy jsem byl co vzorný hošík vyznamenán možností recitovat jistou budovatelskou báseň (už nevím od koho – S. K. Neumann?), jejíž finále si dodnes pamatuji: „Takový byl můj lid, s kosou a kladivem, na jitřní čekal třpyt, čekal a věřil. Úrodu novou sklidí sám, sám se svými! JDĚTE MU Z CESTY, staví chrám nové doby!“ Sic.

Mám vtíravou myšlenku, že se nám v té Kaprově ulici zase seběhli nějací „stavitelé nové doby“, tentokrát sice bez srpů a kladiv, ale s o to větší kuráží stavět chrám nové doby – doby bez Boha, doby naplněné novými dogmaty, o nichž není dovoleno pochybovat, stejně jako za komunistů. Doby umělé inteligence (vlastní už nepotřebujeme), svévole, eutanazie, potratů, zeleného blouznění, mnohopohlavnosti ad libitum, hegemonie peněz a jiných vymožeností.

A co církev? Je v pohodě...
Tvrdím se vší vážností, že církev v boji o ducha českého národa prohrála a prohrává. Tečka! Před sto lety se ke katolické víře hlásilo cca devadesát procent obyvatel. Dnes to není ani těch deset procent. Čas od času probíhá v našich kostelích sčítání přítomných věřících. Výsledky těchto sčítání jsou zřejmě tak tristní, že nebyly nikdy zveřejněny. Obojí je zlé. Nevím, jestli se kdo nad touto situací hlouběji zamyslel. Já si však nejsem jist, jestli jednou z příčin není fakt, že se církev snaží nabídnout místo Krista Ukřižovaného také jakousi víru a evangelium „na pohodu“.

V samotném evangeliu máme o takovéto tendenci také zmínku, konkrétně Mt 16,21–23. Evangelista to sice píše velmi kulantně, já však ten rozhovor čtu trochu jinak: „Mistře, praví Petr, to snad nemyslíš vážně! Ty chceš jít do Jeruzaléma? Vždyť Tě tam zabijí a co pak! Podívej, my jsme se s klukama dohodli, že tě přesvědčíme, ať tam nechodíš. Tady tě mají lidi rádi, my půjdeme s tebou, choď dál po Judsku i Galileji, uč v synagogách, občas někoho nasyť, nemocných je tu také hafo, občas udělej nějaký ten zázrak... vykašli se na Jeruzalém a buď v POHODĚ.“ (Co odpověděl Ježíš, je jasné.)

Dny hanby
Já osobně nejsem příznivcem pochodů pro život či podobných sešlostí (aniž jsem v pohodě), protože jsem přesvědčen, že toto není ta naše pravá parketa. Že naše cesty a naše metody by měly být jiné. Totiž tvrdší. Zanedlouho nás čekají Dny hanby, zvané Prague Pride. Na rozdíl od Pochodu pro život se této slavnosti budovatelů chrámu nové doby dostane všemožné péče, pozornosti a pozitivní publicity. A co my? Půjdeme pořvávat někam na roh?

Naši předkoncilní předkové měli vynikající pomůcku. Byly to tak zvané suché dny. Nepravidelně jednou za kvartál byly tři dny (středa, pátek a sobota), které měly zvláštní liturgické texty a jež měly vést obec věřících ke kajícnosti, sebezpytování, lítosti nad hříchy a ke snaze o zdokonalení a prohloubení víry. Bohužel, stejně jako mnoho dalšího dobrého, i tyto suché dny vzaly za své.

Kdybych byl příslušnou církevní autoritou, vyhlásil bych na dny Prague Pride (pozor, letos už na konci července!) nad Prahou takový drobný interdikt. Prostě bych kázal zavřít kostely s tím, že duchovní budou v pohotovosti na svých farách pro případ zájmu o svátost smíření, případně křest či svátost nemocných in periculo mortis. A doporučil bych věřícím, aby si na ty dny vybrali nějaký drobný půst, pomodlili se bolestný růženec se vsuvkou „za ně“, doporučil bych omezení nákupů, návštěv kulturních podniků, omezení cestování, jakýchkoliv oslav a aktivit mimo nezbytných. Pražany bych pak pozval v dobu vyvrcholení tohoto „festivalu“, aby přišli k nemocnici Pod Petřínem k pobožnosti křížové cesty od nemocnice na vrchol Petřína. Duchovním pak, kteří by se snad náhodou chtěli zúčastnit podpory probíhajícího „festivalu“, bych vzkázal, aby následně odevzdali klíče od fary příslušnému okrskovému vikáři a nahlásili se na úřad práce co nezaměstnaní podle trvalého bydliště. Bylo by to asi tvrdé, ale bylo by to katolické.

Jiná cesta než Křížová cesta pro církev neexistuje
Poslání církve není v tom, abychom se líbivými slovy podbízeli dnešní dominující hříšné společnosti, vytvářeli vánoční idylu, aby naši duchovní dělali stafáž (v předposlední řadě) při předávání státních vyznamenání nebo se stali dodavateli feldkurátů. Naopak bychom si měli připomenout, že 2Tim 4,1–5 stále ještě platí!

Já sám o sobě si tímto dávám sdružený katolický závazek, že v oněch dnech si v rámci suchosti nenamažu máslo na chleba, pomodlím se ten bolestný růženec, a jestli to stihnu (jsem důchodce, nemám na nic čas), zajedu do nedalekého lesa a projdu si pomalu se rozpadající křížovou cestu. Tak jen doufám, že nebudu sám. Jiná cesta než Křížová cesta pro církev neexistuje. Prostě – na pohodu – už NE!

(Poznámka: Pokud vím, v Praze jsou dvě křížové cesty, jedna je v Modřanech a druhá na svahu Petřína. Bývala ještě třetí – od Písecké brány přes Dejvice ke svatému Matěji na Bořislavce. Napadlo mne, jestli by se nedala ta třetí nějak obnovit, třeba ve zkrácené verzi od seminárního kostela v Dejvicích. Nemuselo být to být nic nákladného, možná by stačily jen nějaké „štolprštajny“ v dlažbě... a příští Pochod pro život bych směřoval tam.)

Dr. Jan Toman