Rozjímání o čase a o rodině

Čas je Božím darem. Každý čas. Bůh nám jej svěřil, jsme za něj odpovědni (Kaz 11,90; Gal.6,10). Je pak zvláštní čas Boží: čas obrácení, čas příhodný (2 Kor.6,2). Boží děje se uskutečňují, když přijde plnost času (Gal 4,4), Je čas spásy, milosti.

Církev nám dává čas liturgický: líbezné čekání adventní, radostný čas vánoční, svatopostní čas kázně, slavnostní čas velikonoční, svatodušní čas zrání, závěr naplnění, dokonání v den soudu (1 Petr 1,5; 4,17; Zj 22,10).

Je také svatý čas modlitby: Ranní zasvěcení, návrat k Bohu přes den, u stolu, večerní dík. Modlitba breviáře svatě a hluboce rytmuje den. Člověk, který pokládá modlitbu za ztrátu času, ztrácí Boha, sebe, všechno. Nenaplní čas, ale zahluší jej („marnými skutky, mrtvými činy“ viz Řím 1,2;Žid 6,10-14; Zj 1,18). Apoštol přikazuje „vykupovat čas“ (Ef 5,16; Kol 4,5).

Z nedbalosti vůči času – Božímu daru – se asi nevyznáváme ve svátosti smíření. Posvěcovat čas nepokládáme za vážný křesťanský úkol. A přece je to tak důležité!

V souladu s Božím časem, časem liturgickým a časem modlitby je nádherné a úžasné ustanovovat řád denního života.

Je ještě jeden zvláštní čas: čas rodinný. Jeho posvěcení věnoval Ježíš třicet let. Všichni mu museli věnovat velikou pozornost: muži, ženy, manželé, snoubenci, kněží, řeholníci, řeholnice. Čas rodinný má začátek v lásce, v sebedání, které posvěcuje Bůh v plnosti času svátostí. Pak už nemá každý „svůj“ čas, ale musí být čas pro druhého a pro druhé v rodině, v čas v tom nejužším společenství.

Zvláštní fází rodinného času je početí. Tu začíná lidský čas podivuhodným Božím řízením a lidskou součinností. Tento čas může ohrozit konec: zabití. Lidský plod se může odsát jako vysavačem, jako – promiňte – „cucem“ na výkaly. Je to strašné? Strašnější je skutečnost. Místo plnosti života plnost hrůzy!

Zrozením nastává dítěti nový čas. Má právo na čas. Rodiče jsou povinni dbát úzkostlivě „času dítěte“. Pedagogové a lékaři stanovili čas kojení, matka, která na to nedbá a dává se řídit prvními podvědomými reakcemi kojence, připravuje sobě malého tyrana a společnosti sobce.

Rodiče nemají čas. Proto si jej musí umět udělat. Život v jednom spěchu, shonu, ve zvyku „všechno dělat na poslední chvíli“, připravuje dítěti neurózu.

Hodiny tikají tiše a klidně: měly by nás vést ke klidu. Srdce buší lidským tepem: má nás vést k času v lásce. Je velkým problémem ranní modlitba – a modlitba vůbec! Ale rodina je nejkrásnější při společné modlitbě. Je třeba se učit žít liturgický rok i v rodině.

Rodinný čas vyžaduje pevnost. Přesně vstávat a hlavně přesně jít spát. Výjimka musí zůstat výjimkou a ne se stát pravidlem. To platí pro děti i pro rodiče. Ponocování je proti Božímu času: Tvůrce dal den k práci a noc k odpočinku. Porušování Božího pořádku se pak mstí. Nejvíce zase na dětech.

Je čas práce a zábavy. Potřebujeme rodiče, rodiče, kteří budou učit děti pracovitosti. Dnes rodiče s nebývalou měrou pracují s dětmi – aby dítě prospívalo ve škole. Ale málo učí dítě pracovitosti, solidnosti a přesnosti.

Dnes si děti nehrají, ale užívají hraček. Mají hodně, velice hodně hraček. Slouží víc k těkavosti, než k zábavě a hraní. Televize krade čas dětem i rodičům. Ukládá mlčení, ale neučí mluvit, komunikovat. Manipuluje s malými i velkými. Budeme mít zmetky jako TV.

Čas rodičů je dělen mezi zaměstnání a děti. Dělení má neblahé důsledky. Pokud není velká nutnost, neměla by být matka dělnicí o třech směnách: zaměstnání, rodina, domácnost. Je třeba uvážit, kdo tím získá, kdo a co ztratí. Nejhorší je případ matky, kterou domov „nebaví“. Otcové to dělají častěji, než matky. Když tak žijí oba, je to katastrofa!

Bože, ty jsi Pánem času, Pánem našich životů.

Buď naše svědomí, uč nás zpytovat se, jak Tvého času užíváme.

Sešli svého Ducha lásky a řádu, aby naše hodiny, dny, týdny a roky nesly – s Tvou pomocí – ovoce, které bude trvalé.

Maria, Matko dětí a Královno našich rodin, uč nás životu domácímu. Svatý Josefe, muži moudrý, věrný a znalý Božího života v rodině, oroduj za všechny naše rodiny. Amen.

Josef Zvěřina