Dies Irae

A tak jsem vyrážel noční tmou z místa bydliště, abych dojel do místa X, kde v liduprázdném kostele při dvou svíčkách a jedné žárovce sloužil kněz mši svatou podle mimořádného ritu, tedy podle misálu z roku 1962.

Po mnoha letech jsem si osvěžil latinu, od dob studií již značně zaprášenou a to celé teď píšu jen proto, abych se svěřil se svým pocitem, že to totiž byl pro mne řádný duchovní kopanec do hlavy.

Všechna ta vznešená gesta, hluboké úklony, ta pokorná Bohu – SLUŽBA konaná pouze šeptem – to vše na mne působilo jako dávno zapomenuté zjevení. A znovu jsem přemítal o tom, jak otcové tridentského koncilu pečlivě, pokorně a zodpovědně petrifikovali posvátnou liturgii pro budoucí časy. ( Mimochodem – moje babička vychodila pět tříd obecné školy a potom hospodyňskou školu, takže nic moc – ale uměla mešní kánon od Hanc igitur ještě ve stáří nazpaměť a rozuměla tomu, takže výmluvu na nesrozumitelnost latiny odmítám).

Vzpomněl jsem si na své mládí, kdy jsem ještě s rodiči zastihl konání zřejmě posledního slavného Božítělového průvodu v jedné zapadlé vesničce na Vysočině, než to komunisté zakázali. Šlapali jsme rozblácenou návsí, rozježděnou traktory a mně ty přímluvy „od moru, hladu a války“ nebo „od krupobití, hromobití a záhubné bouře“ tehdy připadaly velmi nemoderní, ve srovnání s fábory vyzdobenou bránou nově vzniklého JZD. Ano, asi bylo zapotřebí modernizovat. (Paradoxní je však, že ty zmíněné přímluvy jsou po šedesáti letech zase dost aktuální.) Nejsem si jen jist, zda se církev od té doby modernizovala opravdu ve všem všudy správně. Jestli jsme se nesnažili na brány církve také občas jen věšet třepetalky.

Po druhé světové válce asi bylo opravdu na čase něco málo aktualizovat a vstřícně podat válkou zraněné společnosti ruku. Nemohu se však zbavit dojmu, že tato profánní společnost dokázala do této podané ruky pouze plivnout. Nemohu se zbavit dojmu, že současný myšlenkový proud, založený na víře, že Bůh je tady od toho, aby se staral o naše štěstí a jinak se nám do života moc nepletl, není až tak úplně křesťanský.

Zkuste si doma schválně malý experiment: Vezměte si Písmo svaté, najděte si Mt 25,3 a hned potom přeskočte na 27,18. Nebo Marka 14,26 a potom rovnou na 15,15, případně Lukáš 22,41 a hned potom 24,40.

Vyjde vám usměvavý Pán Ježíš, který nám zanechal památku na poslední večeři a pak se odebral do nebe. Jesus Christ Superstar! Takového Krista dnešní doba žádá, takového si zvolíme, odhlasujeme a budeme všichni happy – my i Spasitel! Vlastně, vždyť se nakonec spasíme sami, ne?

Celý život mám trochu potíže s texty svatého Pavla. Je pro mne příliš složitý a v některých aspektech málo srozumitelný. Ale i kdyby pro mne nenapsal nic jiného, stačil by mi 2 Tim a především 1 Kor 1,23! „My však kážeme Krista ukřižovaného.“ Samozřejmě také toho Krista, který káže, koná zázraky a večeří se svými učedníky. Ale také a především (sic!) toho Krista, který je zmlácen a popliván, který má oko probodené trnovou korunou, který krvácí na kříži, jehož tělo je zkrouceno v křeči, jehož plíce otékají, srdce bije z posledních sil a mozek v hypoxické agonii do posledního okamžiku vnímá sumu nepopsatelné bolesti. Přečtěme si něco o patofyziologii smrti ukřižováním, uvědomme si onu sumu nevýslovné hrůzy a pochopme konečně, že tohoto a ne jiného Krista církev vždy hlásala a vždy hlásat musí. To je ono conditio, sine qua non!

Ježíš jasně řekl, že komu hříchy odpustíme, jsou odpuštěny a komu neodpustíme, tomu odpuštěny nejsou. Ale zajisté neřekl, že jsme povinni odpouštět šmahem, téměř masově a za všech okolností, případně že jsme oprávněni evidentní hříchy prohlásit a ustanovit za jednu z přípustných a rovnocenných norem.Takže se už vlastně o žádný hřích nejedná...

Obávám se, že pokud církev nechce do budoucna úplně ztratit tvář, bude se muset přestat jen sladce usmívat, ale bude muset trochu přitvrdit. Především vůči sobě samé ale také vůči svému okolí. Náboženství není folklór, Bible není totéž jako Erbenova Kytice a papež mávající z okna na Hod Boží není figurka pro turisty jako na pražském orloji.

Dies Irae nikdo nezrušil, jakkoliv tento text dnes moc nefrčí. Takže potraty, euthanasie, organizovaný zločin, případně výstřelky kulturní avantgardy (viz causa Brno) směřující cíleně proti Duchu Svatému by měly být do budoucna jasně definovány jako „retenta sunt“ (Jan 20 ,23) a přenechána Soudci, který „est venturus, cuncto stricte discusurus“.

MUDr. Jan Toman