My se smějeme, oni vládnou

Takových hlášek by šlo vymyslet bezpočet. Ale říkám si, o jaký smích tady jde: Smějeme se s důvěrou, že Američané toto šílenství časem překonají? Nebo to je spíš trpký smích, známý národům, které si už dávno zvykly na absurdní vládu nad sebou? Ještě před dvěma či třemi lety bych si vybral první z těchto možností, dnes se však kloním spíš k té druhé.

Jinými slovy, obávám se, že ani toto nepomine – rozhodně ne za mého života. My se smějeme, oni vládnou.

Absurdní režim takovéto „politické uvědomělosti“ s jejím mrzačením jazyka a tvrdým popíráním reality možná jen upevní a rozšíří svou vládu, nehledě na naši důvěru, že rozum nakonec musí prorazit a probudit národ. Jak na Twitteru vtipně poznamenal Adrian Vermuele: „Lidé, kteří sledovali, jak mnohé elitní instituce v reálném čase stále běžněji používají a propagují absurdní tvar ’Latinx‘, jsou v šoku nad ’Awomen‘. Brzy se objeví ve vašem slovníku!“ („Latinx“ je genderově neutrální tvar angl. označení Hispánců, kde koncovka -x nahrazuje španělské rodové koncovky -o/-a – pozn. překl.)

Je to tak. Cleaverovu modlitbu demokratická většina sněmovny výmluvně spojila s návrhem odstranit ze sněmovních pravidel všechny výrazy, které nejsou „genderově inkluzivní“, zejména slova „otec, matka, syn, dcera, bratr, sestra“. Mají být nahrazeny pojmy jako „rodič, dítě, sourozenec, rodičův sourozenec“ a podobně. Nesmysly ze seminářů kritické teorie devadesátých let teď ovlivňují oficiální politiku dolní komory Kongresu.

Konzervativci a ti, kdo byli dříve známi jako liberálové hlavního proudu, se dřív smáli nesrozumitelnému vyjadřování a abstraktním blábolům propagovaným lidmi jako Judith Butlerová; nyní ovšem žijeme v kultuře rozlišování mezi pohlavím a genderem, víceméně určované jedinci typu Butlerové a jejich omezenějšími přisluhovači v médiích, Hollywoodu a personálních odděleních.

Je možné, že liberalismus ve své nynější podobě nabývá na útočnosti a revolučnosti právě proto, že se sám cítí nejistý, kdy ho ohrožují jeho vlastní absurdity a vnitřní rozpory i globální levicová či pravicová reakční hnutí. Tuto tezi jsem dlouho zastával. Avšak třebaže je pravdivá, nemusí vylučovat možnost vleklého režimu „politické uvědomělosti“, schopného izolovat své elity od kritiky zdola a trestajícího nesouhlas ve svých elitních řadách.

V tomto scénáři nezáleží na tom, zda masy nad awoman a zrušením „maminky“, „tatínka“ a „strýce“ ve Sněmovně reprezentantů zuří, nebo se smějí: obrovské nerovnosti v rozložení bohatství a nadvláda korporací (od koronavirových lockdownů nesmírně aktivních) znamenají, že rovnováha sil je příliš vychýlená, než aby umožňovala nějaký smysluplný masový odpor. Ekonomicky nejistá pracující střední třída bude přežívat s pomocí státní podpory a nacházet určitou útěchu v pornografii a povolených drogách.

Názor elit se mezitím projevil jako zcela ovlivnitelný cenzurou ze Silicon Valley (tj. např. na Facebooku či Twitteru – pozn. překl.) a „tlakem vrstevníků“, jemuž jsou zvlášť elity vždycky náchylné podlehnout. Vezměte si například cenzuru článku z deníku New York Post s choulostivými informacemi o Hunteru Bidenovi. Facebook a Twitter nejenže pod falešnými záminkami zakázaly šíření významného novinového článku; šokující bylo, že většina novinářů tuto cenzuru vítala jako nutnou pro „zdraví demokracie“.

Řádně politicky uvědomělí náruživí uživatelé Twitteru s jeho modrým schvalovacím „razítkem“ mohou jeden den prohlašovat, že roušky jsou v boji s novým typem koronaviru přinejmenším zbytečné – a další den vehementně zastávat opačný názor, přičemž publicistické servery jako Vox zacházejí tak daleko, že mažou své dřívější příspěvky, které nošení roušek odsuzovaly. Masová shromáždění se rovnají vraždě – s výjimkou protestů s heslem Black Lives Matter (Na černých životech záleží), které jsou „prakticky povinné jako součást veřejné morální hygieny“, jak nedávno poznamenal Jacob Siegel. Gender je společenský konstrukt – ale někteří lidé mají také vrozené tušení svého „pravého“ genderu, který je v rozporu s jejich tělesným pohlavím.

Komunismus samozřejmě požadoval, aby jeho stoupenci zastávali podobné absurdity, což vypovídá ve prospěch názoru Ryszarda Legutka (a před ním Solženicyna), že komunismus a liberalismus jsou dvojčata zplozená týmž světovým názorem. Někdo by mohl najít útěchu v tom, že sovětský komunismus se přece po sedmdesáti letech zhroutil. Pesimističtější pohled je, že sedmdesát let je dlouhá doba a politbyro nemělo bohatství a technologickou zdatnost, jakými vládnou Jack Dorsey, Mark Zuckerberg a Jeff Bezos.

My se smějeme, oni vládnou.

Sohrab Ahmari
First ThingsPřeložila Alena Švecová