Týden ve světě katolickýma očima - 27. 2. 2021

Papež František přijal rezignaci prefekta Kongregace pro bohoslužbu a svátosti Roberta kardinála Saraha, kterou z důvodu dovršení 75 let podal loni v červnu. Andrea Gagliarducci informuje o trojici pravděpodobných kandidátů na jeho nástupce v této funkci.

„Proč by katolíci měli věnovat pozornost bitcoinu,“ vysvětluje Eric Sammons v magazínu Crisis. „Katolická církev je sice nejstarší a nejzavedenější institucí Západního světa, náš post-křesťanský až protikřesťanský svět však směřuje ke stavu, kdy bude katolicismus v některých částech světa anti-instituční, ne-li zahnaný do podzemí. Ukažte mi jediného z ’velkých hráčů‘ (technologické monopoly, školství, média atd.), který aktivně nepřátelsky nevystupuje proti ortodoxnímu katolictví. A ačkoliv do budoucnosti nikdo nevidí, není třeba být Nostradamem, aby si člověk všiml, že praktikující katolíci jsou ve společnosti čím dál tím více ’rušeni‘. A právě tady může bitcoin a blockchainová technologie pomoci. Až vás Facebook, Twitter, Youtube, nebo dokonce Americká banka ’zruší‘, co si počnete? Uchýlíte se k decentralizovaným technologiím, které vám pomohou praktikovat víru a dát o tom vědět druhým.“

Na podobné téma píše i u nás Marian Kechlibar, a Kurt Mahlburg z magazínu Mercatornet popisuje, jak Disney ’ruší‘ svoji vlastní starší tvorbu, přičemž však uplatňuje dvojí metr, když zároveň spolupracuje s čínskou komunistickou stranou. „Co je to za vesmír, kde desetiletí starý humor je závadný, kdežto probíhající genocida Ujgurů přijatelná? Je to vesmír ovládaný ’kritickou rasovou teorií‘, kde každý, kdo nesouhlasí, je rasista,“ říká Mahlburg.

Americká Sněmovna reprezentantů schválila „zákon o rovnosti“; před kterým američtí biskupové varovali, že pošlape svobodu náboženství a zakotví ve federálním právu genderovou ideologii. Co přijetí zákona, který ještě musí být (a patrně bude) schválen Senátem, znamená, komentuje v Konzervativních novinách Petr Homola a v magazínu First Things právník a morální teolog Kenneth Craycraft. Ten upozorňuje zejména na to, že nový zákon výslovně odstraňuje možnost, dovolávat se při obraně před státem nařízenou ideologií před soudem zákona o náboženské svobodě. „Zákon o rovnosti představuje zákonné zakotvení destruktivní sociální ideologie, které nepřipouští výjimky. Zároveň jde o útok na svobodné praktikování náboženství. Toto je cíl zákona, a vstoupí-li v platnost, bude toto jeho účinek,“ uzavírá Craycraft.

David Mitchell recenzuje novou knihu Chada Rippergera, která se zabývá otázkou věroučné závaznosti konsensu církevních otců a teologů.

V Brazílii byl zbaven úřadu faráře kněz, který se pokusil „koncelebrovat“ mši svatou s protestantským pastorem. „Věříme, že otec Pedrini, známý svým zápalem a velkorysostí, a to zejména vůči chudým a migrantům, nejednal ve špatné víře. Je třeba zdůraznit, že jeho jednání patrně nevycházelo z explicitního vědomého záměru protivit se normám Katolické církve či znesvětit Nejsvětější svátost,“ poznamenal k případu místní biskup.

Předseda německé biskupské konference Georg Bätzing prohlásil, že bude pokračovat v podávání Eucharistie protestantům, kteří o to požádají. „Nemám s tím problém a myslím, že jsem v souladu s papežskými dokumenty,“ prohlásil Bätzing s tím, že již jde v Německu o běžnou praxi, k níž dochází „každou neděli“.

Peter Winnemöller kritizuje první kroky nové generální sekretářky německé biskupské konference Beate Gillesové, která je nejen první ženou v této funkci, ale též prvním laikem vůbec. Winnemöller zmiňuje bohatou profesionální zkušenost Gillesové, jako např. vedení pracovní skupiny pro otázku žehnání homosexuálním svazkům, a kritizuje její první vystoupení, v němž se jednoznačně přihlásila ke hnutí Maria 2.0 a prohlásila jeho požadavky za vlastní, čímž zaujala vyhraněně liberální církevněpolitické stanovisko. „Synodální cestu chce nová generální sekretářka použít k tomu, aby ’se rychle seznámila s rozmanitostí katolické krajiny‘ – to by ovšem ta krajina musela být na synodální cestě vůbec zastoupena,“ podotýká Winnemöller, a pokračuje: „Úkolem generální sekretářky by mělo být, moderovat a být prostřednicí mezi protikladnými zájmy. Tento začátek nevěstí nic dobrého, neboť mnoho zainteresovaných mužů a žen v Církvi v takovéto sekretářce neuvidí ani partnerku k rozhovoru, ani možného prostředníka.“

„Německá Synodální cesta je cestou k šílenství,“ tvrdí Russell Shaw v Mezinárodním Katolickém Reportu na základě analýzy dokumentu o moci v Církvi, který má vyjadřovat semi-finální fázi rozhodovacího procesu. „Dokument má dále za to, že ’pluralita‘ je v Církvi přijatelná, ba dokonce žádoucí, i pokud jde o ’centrální přesvědčení‘. ’Pluralita v otázkách pravdy a nauky je legitimní‘. Ale nemylme se – odlišným názorům nebude dovoleno, aby brzdily ’reformy‘. Tady dokument mění liberální arzenál za autoritativní: ’Očekáváme, že doporučení a rozhodnutí schválená většinou budou podpořena i těmi, kdo hlasovali proti… Očekáváme, že každý se přičiní, aby podpořil schopnost synodálního shromáždění jednat.‘“ A Shaw uzavírá: „Vatikán ze Synodální cesty podle všeho vůbec není nadšený. Pochopitelně. Můžeme jen doufat, že Řím řekne své důrazné ’ne‘ dříve, než toto šílenství dospěje příliš daleko.“

Emeritní tübingenský dogmatik Bernd Jochen Hilberath tvrdí, že církev má pravomoc světit ženy na kněžky – bylo by to prý dokonce „symbolicky případnější“. Protikladné argumenty jsou prý slabé. Hilberath tak odmítá učení vyjádřené v apoštolském listu Jana Pavla II. Ordinatio sacerdotalis z roku 1994, podle něhož je třeba přijmout jako definitivní pravdu, že církev tuto pravomoc nemá.

Joseph R. Wood vypráví v rámci širšího postního zamyšlení následující příhodu: „Vstoupil jsem do adorační kaple a spatřil ženu, jak leží tváří k zemi před svatostánkem. S obavami z infarktu či nějakého emocionálního výlevu jsem chvilku vyčkával, až se žena zvedla. Nic jí nebylo, jen tiše plakala. Domyslil jsem si, že jde asi o nějakou rodinnou tragédii, a v nezvyklém záchvěvu empatie (je přece jen půst) jsem jí na odchodu nabídl, zda se nemám za něco modlit. Poděkovala mi, a k mému překvapení vyhrkla: ’Mně je jen strašně smutno z toho, co se děje v Církvi.‘ ’Myslíte tuhle farnost, anebo celou Církev?‘ ’Církev!‘ Dal jsem jí zapravdu: ’Je to hrozné pozorovat, jak se Církev čím dál tím víc přizpůsobuje světským autoritám v praxi, která odporuje nauce Církve.‘ ’Přesně tak,‘ přitakala. Pomyslel jsem si, že její slzy a pokání ukazují, jak dobře pochopila ten nejhlubší konflikt, který nás trápí: konflikt mezi obcí lidskou a Obcí Boží. A sáhla po jediném řešení, které má většina z nás o tomto postě k dispozici.“

A Lucien de Guise se zamýšlí nad nezvykle znepokojivým zobrazením Kristova Ukřižování.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

poslat dar

300 Kč 500 Kč 1 000 Kč

DAROVAT 500 Kč

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.

OBJEDNAT MONITOR

Lukáš Novák