Co když budou nakonec na Covid-19 všichni pozitivní?

Navzdory bolestným a obtěžujícím vládním omezením, uvaleným na naše chování, se virus šíří dál – v poslední době dokonce zvýšenou rychlostí a v různých mutacích. Vakcíny jsou přinejlepším neověřené; nemusí fungovat a jejich možné vedlejší účinky nahánějí strach. Odborníci (každopádně alespoň někteří) nám říkají, že kolektivní imunitu v dohledné budoucnosti realisticky očekávat nelze.

Jiní odborníci ovšem tvrdí, že ve skutečnosti máme ke kolektivní imunitě velmi blízko. Jejich argumenty sice média hlavního proudu (jež upřednostňují senzační špatné zprávy) a ambiciózní politici (kteří si vychutnávají nově nabytou moc) většinou ignorují, ale na mě tito odborníci působí přesvědčivěji. V tomto sloupku se však nevěnuji vědeckým argumentům, k jejichž hodnocení tak jako tak nejsem kompetentní. Provádím zde myšlenkový experiment. Co když se nakazíme všichni?

Takže dejme tomu, že víte, že tou chorobou nakonec onemocníte. Pokud se těšíte poměrně dobrému zdraví, je velmi nepravděpodobné, že vás Covid zabije. Třeba ani nebudete mít žádné příznaky. Nebo vám možná bude několik dnů, případně i týdnů špatně. Mohou se objevit i některé přetrvávající následky. Pravděpodobně však přežijete.

Kdybyste věděli, kdy přesně se nakazíte, mohli byste podniknout několik kroků k tomu, abyste zvýšili pravděpodobnost, že se rychle uzdravíte. Zdravě se stravovat. Dodávat svému tělu dostatečný přísun vitamínu D. Pravidelně cvičit. Nekouřit. Umírněně pít alkohol. Jinými slovy, co nejvíc se snažit ochránit své zdraví a zajistit, aby váš imunitní systém fungoval co nejlépe. Je ale samozřejmé, že to všechno byste měli dělat každopádně.

Měli byste v takovém případě nosit roušku, zachovávat odstup a zůstávat doma? Kvůli sobě nikoli. K čemu by to bylo dobré? V našem scénáři přece víte, že se tím virem jednoho dne nakazíte. Proč tedy odkládat nevyhnutelné? Dokonce byste možná raději chytili mírnou dávku rovnou, dokud se na to cítíte. Kdo ví? Možná přichází zákeřnější nápor nemoci a lidé, kteří už jeden útok přežili, budou pravděpodobně imunní. I když jste teď zdraví, kdo ví, jaké zdravotní problémy se u vás mohou vyskytnout v budoucnu, takže pak nebudete schopni s nákazou bojovat. Celkem vzato se jako lepší může jevit to, když povedete svůj normální život a přijmete skutečnost, že se jednoho dne nakazíte.

Na základě teorie, že byste mohli být infekční, aniž byste o tom věděli, a takto přenášet virus dál, jste však vybízeni k tomu, abyste kvůli druhým roušku nosili. V našem scénáři je ovšem i tato logika sporná. Pokud se Covidem dříve či později nutně nakazí každý, co všechno byste měli obětovat pro to, abyste odložili něčí den zúčtování? Pro velkou většinu bude období s Covidem představovat určité nepohodlí. Zní to necitlivě? Mějte na paměti, že většina lidí, kteří se virem nakazí, žádné znatelné příznaky neprožijí. Jistě, jiní utrpí něco víc než jen obyčejné „nepohodlí“, ale tomu zabránit nemůžete.

Ano, je tu ještě jiný scénář – ten, který je před vámi vykreslován znovu a znovu. I když se cítíte dobře, mohli byste být infekční, aniž o tom víte, a mohli byste virus předat někomu dalšímu a ten někdo by mohl být oslabený, takže byste mohli nepřímo a nechtěně způsobit něčí úmrtí na Covid. Je to sice značně nepravděpodobné, ale ne nemožné. Je jasné, že zcela jistě nechcete být zodpovědní za předčasnou smrt svého bližního.

Ale počkat. Podívejme se pozorně na to, co jsme právě popsali. Co v tomto či jiném kontextu znamená „předčasná“ smrt? (Existuje snad něco jako „dobře načasovaná“ smrt?) Smrt čeká každého z nás, jenom nevíme kdy. „Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu,“ varuje nás Ježíš (Mt 25,13).

Katolíci směle prohlašují, že každý člověk má právo na život. Nikdo však nemá „právo“ uniknout smrti. Nemůžeme své bližní ochránit před vyhlídkou na smrt z přirozených příčin a nemoc přirozenou příčinou je. Samozřejmě se vyhýbáme jednání, u něhož je pravděpodobné, že by nemoc šířilo, a proto zodpovědní lidé zůstávají doma, když jsou nemocní. Nemůžeme však eliminovat všechny možné způsoby přenosu infekce. Dokud budou lidé žít s druhými, nemoc se šířit bude a některým přivodí smrt.

Dovolte mi dotáhnout svůj myšlenkový experiment ještě o krok dál. Představte si – realitě navzdory -, že byste dokázali předpovědět , kdy zemřete. Představte si, že byste věděli, že za měsíc budete mrtví. Chtěli byste se izolovat od svých sousedů, přátel a příbuzných? Stáhli byste se úplně ze společenského života? Nedělali byste naopak, co byste mohli a dokud byste mohli, abyste si užili společnosti těch, které máte rádi?

Nebo dejme tomu, že byste věděli, že do roka zemřete, ale přesné datum by záviselo na tom, jaká preventivní opatření byste přijali. Stáhli byste se tehdy a zůstali sami ve sterilní místnosti, abyste co nejvíc prodloužili svůj pobyt na tomto světě? Nebo byste chtěli dál žít normálním životem? Kolik týdnů normálního stavu byste vyměnili za týden života navíc v izolaci?

Stonewall Jackson proslul nejen jako geniální stratég, ale také svou osobní statečností v boji. Když se ho zeptali, jak to, že vypadá, jako by ho střelba a výbuchy kolem vůbec nevzrušovaly, odpověděl: „Dobu mé smrti pevně stanovil Bůh. To není moje starost. Na mně je, abych byl vždycky připravený, ať mě zastihne kdykoli.“ To je dobrá ráda pro každého z nás, zatímco čekáme, než panika způsobená Covidem opadne.

Phil Lawler, Catholic Culture
Přeložila Alena Švecová

Pozn. redakce: Rádi bychom předešli nedorozumění, že snad v rámci naší redakční činnosti zpochybňujeme závažnost (jakéhokoliv) onemocnění nebo dokonce znevažujeme nutná omezení a skutečně ohromné nasazení zdravotníků. Tento text přinášíme zejména pro jeho eschatologický přesah, protože se domníváme, že na „šťastnou hodinku smrti“ se připravujeme nesprávnými prostředky.