Orestes Brownson: znovuobjevený americký katolický myslitel 19. století

Křesťan evropské provenience se obvykle cítí výčtem rozmanitých denominací a vlivů zaskočen. Až do 18. století připlouvaly do Ameriky lodě hlavně s anglikány, luterány a kalvinisty, kteří v Novém světě zakládali nová společenství v duchu svého reformního vyznání. Teprve později vznikaly další církve, protože při velikosti amerického kontinentu a decentralizaci místních samospráv vývoj často vedl k velkému množství věroučných odchylek, akcentů, gnózi.

Dospělý Orestes Brownson byl již svědkem nejen rychlého rozvoje zemědělství a obchodu ale i průmyslu a měst spolu s nárůstem složitosti správního a soudního řízení jejich samospráv a států. Americký kontinent ve srovnání s aristokratickými vojensko–byrokratickými pořádky Evropy evidentně nabízel více příležitostí k rozmanitému uplatnění a naplnění individuálních tužeb a představ nejprve osadníků/kolonistů a později velkých mas relativně prosperujících a politicky aspirujících občanů. Přesto Brownson úspěšné podmaňování přírody a nárůst bohatství, které vedly ke stále většímu sebevědomí jednotlivců a až k jistému sebe–zbožštění úspěšného a na věci časné orientovaného člověka, vnímal s obavami.

Zde bude vhodné připomenout postoje a postupy prvních přistěhovalců směřující k vytvoření smluvního rámce vzájemného soužití. Texty jejich prvních dohod (tzv. covenants) o budování vzájemné pospolitosti náboženského nebo společenského charakteru se většinou již v první větě odvolávaly na jediný zdroj autority (Boží autority) slovy: „ve Jménu našeho Pána Ježíše Krista, v poslušnosti vůči Jeho svaté vůli a Božskému Vedení“ (in the Name of our Lord Jesus Christ, in Obedience of His Holy will and Divine Ordination). Tak mělo být hned od počátku každého společného ujednání zřejmé co je účastníky dohody považováno za jedině možný základ smysluplného a soudržného lidského soužití. Časem se objevilo odlišné pojetí listin (např. compacts) konstituujících vznik dalších komunit, které již neobsahovaly odvolání se na autoritu Boží ale lidskou. Nové normy měly být založené na základně vzájemného souhlasu mezi zúčastněnými. Šlo tak o proklamaci suverenity jednotlivců (obvykle nábožensky založených), kdy jednotliví signatáři stavěli na své víře v sílu morálních ctností, zvyklostí a tradic předávaných z generace na generaci. Tak se postupně rozvíjel ústavně–právní proces vedoucí k vyhlášení americké samostatnosti, k důrazu na svobodu, lidská práva, rovnost, k přesvědčení o zdokonalitelnosti člověka a k ideálu stálého pokroku.

Orestes Brownson – syn devatenáctého století – dlouholetým studiem filosofických a teologických pramenů a hlubokým náboženským prožíváním dospěl k přesvědčení, že je nutno spoléhat především na Boží pravdu a že katolictví důsledněji nabízí pro rozum a víru patřičný prostor na cestě ke spáse každého člověka. Proto vystupoval proti otroctví, byl stoupencem jednoty Spojených státu a odmítal odštěpenecké postoje jižanských politiků. Byl přesvědčen, že skutečná svoboda lidu spočívá v tzv. teritoriální suverenitě, která jediná umožňuje svobodu zakořeněnou ve vládě zákona, souhlasu s učením o lidských právech i základních povinnostech vůči bližním a Bohu.

Brownson se vyjadřoval téměř ke všem podstatným problémům nastupující éry materialismu a oslabování smyslu pro transcendentální hodnoty. Jeho dílo bylo nesmírně rozsáhlé, jak o tom svědčí první vydání dvaceti svazků spisů jeho synem Henrym, postupně od roku 1887. V posledních letech vyšlo v USA několik studií o Brownsonově přínosu spolu s pečlivými výbory textů jeho některých stále aktuálních výkladů.

Brownsonovo intelektuální a náboženské hledání nemohlo nevyústit v hluboký zájem o základní státoprávní dokumenty jako bylo vyhlášení americké nezávislosti, ústava a listina práv, které zkoumal z hlediska ochrany morálně–duchovních potřeb každého člověka. Tím se dostal k otázce „ukotvení“ teorie společenské smlouvy Angličana Johna Locka do specifického amerického kontextu. Podle Johna Locka bylo uzavření společenské smlouvy aktem dohody mezi zcela autonomními jednotlivci, nacházejícími se v tzv. přirozeném stavu, kteří se spojili s ohledem na vlastní zájmy s cílem získat ve státním zřízení ochranu tam, kde síly jednotlivce nestačily (například v oblasti obrany). Jenže v době vzniku prvních států již existovaly – cestou postupného (organického) růstu vzniklé – místní komunity, církve, soudy, různé hospodářské a finanční instituce, které představovaly základní přirozenou síť společného soužití. Ty byly založeny na zažitých zvycích, tradicích a náboženských postojích, jež měly svoji před–politickou váhu již před vyhlášením nezávislosti. Tato fakta Brownson chápal jako nezpochybnitelnou skutečnost, kterou nutno stále brát v úvahu, aby stále posilující individualismus nevedl jednou k erozi morálního základu společnosti, k oslabování respektive odmítání osvědčených zvyklostí, tradic, rodinných vazeb a ohledů na Boží vůli.

Brownson tak odmítal představu člověka převážně racionálně jednajícího bez pevného zakořenění ve vztahu k rodině, přátelům, členům své komunity a církve. Jeho vztahové pojetí člověka, formovaného zodpovědnými lidskými vazbami a vírou v osobního Boha co Stvořitele a nejvyššího Soudce, vysvětloval jako jedinou účinnou prevenci před možným rozkladem morálky a základních společenských struktur včetně státu. Z toho dále vyvozoval důraz na formování každého člověka v duchu povinnosti celoživotně usilovat o mravní sebezdokonalování, mít na zřeteli veřejné blaho tak, aby nebylo možné vůlí radikálně individualistických, zcela egoistických či zločinných směřování zvrátit ústavní (zvykové, tradiční a přirozené) základy dosavadního staletého vývoje.

Brownson následně poukázal i na to, že stane-li se základem státu představovaná dobrovolná dohoda abstraktně pojatých jedinců – emancipovaných od historicky vzniklého a osvědčeného dědictví po předcích – může jednou dojít k bezprecedentní situacím. Například v důsledku změny názorů a postojů velkého počtu obyvatel může být tato představovaná dohoda zrušena...

Brownson proto věnoval velkou pozornost tzv. teritoriální demokracii, kterou považoval za rozhodující kontext pro udržení kvalitních pracovních, sousedských, církevních, rodinno–příbuzenských, vzdělávacích, kulturních a jiných prostředí. Byl pevně přesvědčen o skryté síle lidské vzájemnosti a loajality k místům, kde se člověk narodil, kde byl vychován, kde se učil nebo pracoval v živém kontaktu s lidmi různého věku, zkušenosti, občanských postojů a morální síly žít podle Božích přikázání. Brownson tak uvažoval při plném vědomí toho, že jednou materiální bída chudých nebude ústředním společenským problémem. Bude to rozpad rodinných a morálních hodnot, ztráta naděje a pocitu důstojnosti v průběhu života v osamění bez hlubšího vnitřního smyslu. Věděl, že jednotvárná práce, nezájem o ni, ztráta víry a nedostatek vyhlídek na lepší budoucnost bude zvyšovat riziko vážného rozdělení společnosti stejně, jako velký nárůst třídy úspěšných a stále bohatších podnikatelů, bankéřů, odborníků a byrokratů bez zodpovědnosti a skutečného zájmu o bližní.

Brownsonovův život a dílo je pozoruhodným příkladem nosného pokusu o nalezení cest k občanské jednotě při zachování lokálních rozmanitostí, věrnosti práci předchozích generací a snahy předat těm, co se ještě nenarodili, to nejlepší z minulosti i ze stávajícího světa.

Alena Hromádková