Kdo ztratí svůj život pro mě, nalezne ho

Člověk, který nevěří ve věčný život, který k tomu nemá žádné bytostné vybavení, bude podobným způsobem vidět i ostatní lidi a bude na ně hledět jen jako na věci. A s věcmi můžeme (za určitých okolností) dělat libovolné věci. Postačuje, že si to odsouhlasíme a většinově se shodneme. Můžeme je odložit na stranu, můžeme je hodit do odpadu, aby nám už tady nepřekážely... Tak se to dálo například v době římských císařů, bolševických diktátorů, ale i německých nacistů, kteří byli ateisté nebo podléhali okultnímu učení a praktikám, což je vlastně totéž. Nějak těmto osobám uniká, že všechno jednou zákonitě končí a pak nemá pokračování. Jen když si položíme svou laťku života dále a svou naději vložíme do rukou věčného Boha, můžeme konat něco, co bude trvat věčně, i když my tam nemusíme být vidět. Protože jen „kdo ztratí svůj život pro mě, nalezne ho“ (Mt 10, 39). Když se totiž zdá, že v našem životě všechno padá a končí, je nejvhodnější okamžik, aby něco trvalého vzniklo a povstalo. Jen naše víra nás může zachránit, může prodloužit život do věčnosti. Jenže to už je jiný rozměr existence, kterého společným základem je láska.

V této historické době jsme nezvykle často konfrontování se smrtí, s odchodem z tohoto života. A lidé se logicky ptají: je to už konečná, po které naše existence nemá pokračování, nebo je ještě něco dál? To je otázka, na kterou vědomě či nevědomě hledá odpověď množství lidí, prakticky celý svět. A v dnešní době je největší pomocí lidem ukázat jim směr.

Mons. Ladislav Hučko